Sound artista Jakob Kirkegaard – Rozhovor pro HIS Voice 2013

Tento rozhovor vznikl v květnu 2013 pro HIS Voice.

Jacob Kirkegaard: „Když pracuji s konceptem, zvuk přijde sám od sebe.“

Jacob Kirkegaard Skywire

Jacob Kirkegaard (*1975) je dánský soundartista žijícív Berlíně, který díky svým pracím a instalacím cestuje po celém světě. Vystudoval Akademii pro umění a média v Kolíně nad Rýnem a současně přednášel na Královské akademii architektury a Umělecké akademii v Kodani. Jeho práce často vycházejí z terénních nahrávek přírodních jevů, jako je sopečná činnost, vítr nebo led, které nahrává kontaktními mikrofony, hydrofony i podomácku vyrobenými elektromagnetickými přijímači. S nahrávkami pak dále pracuje v rámci instalací nebo kolaborací s dalšími umělci. Zaměřuje se speciálně na sonické jevy, které lidské ucho běžně nepostřehne, a výsledné nahrávky zasazuje do metaforických konceptů. Jeho práce se objevují v mnoha galeriích a festivalech po celém světě, nahrávky jsou vydávány na labelu Touch.

To, jak je tvůj profesionální život zaneprázdněný a zároveň vzrušující, je vidět už z tvých příspěvků na Facebooku. Stále se tam objevují informace ohledně nových projektů nebo míst, kde se zrovna nacházíš… Dokázal bys spočítat, kolik zemí jsi za loňský rok navštívil?

To mohl, ale nepamatuju si všechno, musel bych se podívat do kalendáře. Loni jsem byl v Etiopii, Egyptě, Tanzánii – v rámci Afriky. V Evropě jsem navštívil Španělsko, Portugalsko, Polsko… Ve Spojených státech pak Texas, Kalifornii, New York. A pak Mexiko, Kubu, Uruguay, Argentinu – ale to bylo nejspíš v roce 2011. Nicméně se vážně musím dívat do kalendáře, abych měl přehled o tom, kde jsem byl; pokud to neproběhlo v blízké minulosti.

Díky mojí práci jsem však už ocitl všude možně. Loni mi došlo, že jsem pokryl všechny kontinenty s výjimkou Austrálie. Dokonce i Arktidu – protože Island už je za polárním kruhem. A letos konečně pojedu do Grónska.

Pojďme se tedy nejdřív pobavit o tvých pracích z loňského roku, například o výletě do Etiopie. Kromě nahrávek jsi tam také natočil krátké filmy s režisérem Vincentem Moonem…

Během 10 dní jsme spolu natočili 5 nebo 6 krátkých filmů. Jeden z nich je například o rituálu exorcismu, další pak o speciálním second-handu. To místo se jmenuje Merkato a nachází se v Addis Abebě. Kromě toho, že tam prodávají všechno možné, zde také recyklují. Místní kupříkladu přetváří barely od nafty – vyklepávají je do původního tvaru, pak je rozříznou napůl a prodávají jako umyvadla. Takže tam v podstatě sedí skupina chlapíků, kteří bouchají kladivem do kovu. Zní to úplně jako kmenové bubnování, ale nechtěně!  

Těmito pracemi jsme chtěli ukázat, že Afrika je mnohem víc, než jen západní klišé, které ukazují pouze hladomor nebo folklór.

 

Jak je na tom tvůj projekt jménem  o milostných písních, který jsi stvořil pro dánskou univerzitu?

Zadání tohoto projektu pocházelo z Dánska. Státní orgán budov ve veřejném prostoru má ročně vynaložit určitou sumu na umění, které souvisí s novými stavbami. Byla tedy zřízena komise, která dostala za úkol pozvat umělce, aby něco vytvořili pro novou Univerzitu v Kodani. Já byl jedním ze 4 umělců, kteří se na tvorbě v této budově se 4 schodišti a několika ústavy podíleli. Zadali mi Ústav mezikulturních studií a regionálních studií, kde se vyučují kultury a jazyky Asie, Ruska, Východní Evropy, Středního Východu a Arktidy.

Zadaným prostorem pro mé dílo bylo tamní schodiště. Je to jediné místo ústavu, které spojuje všechny možné fakulty a studují se tam nejrůznější kultury. Rozhodl jsem se stvořit dílo, které by se soustředilo na cosi, co se v tomto ústavu tak úplně nenaučíte, ale přesto to o daných kulturách mnoho vypovídá. Také jsem chtěl, aby v rámci schodiště byly reprezentovány jazyky, které tam jsou studovány. Rozhodl jsem se nakonec pro milostné písně, protože každá kultura nějaké má. A tak jsem během celého jednoho roku nahrál přes 80 písní o lásce, zpívané lidmi, jejichž rodné jazyky jsou na institutu vyučovány.

Inspirace pro toto dílo vzešla od Abeda, mého dobrého přítele s palestinskými kořeny, jenž vlastní spoustu hudby od Oum Kalsoumové, egyptské divy. Jednou mi pustil její živou nahrávku a vysvětlil mi, že sice často zpívá ten samý text pořád dokola, ale nikdy to nefrázuje stejně. Vždy je to jiné. Získal jsem z toho pocit, že jsem nějakým způsobem pochopil cosi z egyptské kultury. Něco byť abstraktního, ale přesto důležitého. Určitý pocit. A řekl bych, že každá kultura má svůj specifický pocit. Pocit, interpretaci a poezii lásky.

Sběr a výzkum písní o lásce více než 20 kultur mě toho mnoho naučil. Některé z nich se Vás skutečně dotknou, zatímco jiné jsou jen upatlaný kýč! Potkat se s někým cizím jen kvůli nahrání písničky o lásce byla navíc poměrně choulostivá záležitost. A díky tomu to vždy byla krásná zkušenost. Doporučuji každému, aby nahrával písně o lásce! Někdy je to sice trochu laciné, ale udělá Vám to dobře.

Jacob Kirkegaard

Výsledek prý vypadá jako obrovská trubka.

Ano, a asi tam zůstane na věky, jak je pevná. Je vyrobena z tenké oceli, měří 27 metrů a váží přes 400 kilogramů. Uvnitř je zabudováno 24 mikrofonů s kabely po stranách, které rovnoměrně šíří zvuk. V místech, kudy prochází zvuk ven, jsou malé dírky. Celé to bylo zhotoveno průmyslově, speciálně pro tuto instalaci. Láska a ocel, totální Joy Division.

Písně, mezi nimiž jsou dlouhé prodlevy, znějí ven dírkami v náhodném pořadí. Řídí je počítač, umístěný ve sklepě. Zvuk se šíří následovně: Všechny mikrofony hrají vždy současně, ale o tom, odkud se zvuky ozývají, rozhoduje virtuální „bod zdroje“. Zvuk se trubkou pohybuje určitou rychlostí; pokud by například někdo zpíval ve 4. patře a já bych stál ve sklepě, jeho zpěv bych slyšel trošku opožděně.

Onen virtuální zdroj zpěvu se trubkou nůže pohybovat – občas je dole, občas uprostřed, občas vyjede až nahoru. Nachází-li se zdroj zrovna uprostřed, hraje sice přímo z prostředku, trvá ale několik milisekund, než se píseň rozezní ven, díky čemuž ten zpěv zní přirozeně. Tohle všechno a mnohem víc naprogramoval můj skvělý kolega Dominik Hildebrand.

Takže to zní, jako kdyby tam někdo doopravdy zpíval?

Ano, to byl náš účel. Kvalita mikrofonů je také výborná. Takže když stojíš vedle trubky, neslyšíš, odkud přesně se zpěv ozývá. Jeho zdroj je poněkud abstraktní.

Navíc jsem zkombinoval nahrávky písní o lásce s terénními nahrávkami, které jsem pořídil na kontinentech, na kterých se vyskytují kultury a jazyky, studované na tamním oddělení. Protože jsem totiž na mnohých z těch míst už byl, vlastním bohatou kolekci terénních nahrávek, z nichž jsem pak některé použil právě pro tuhle instalci. Když se člověk prochází po schodišti, slyší kromě milostných písní třeba zvuk lesa v Japonsku či Thajsku, nebo kostel v Rusku. Dodatečně jsem k tomuto dílu vytvořil i webovou stránku, kde může kdokoliv pozvaný poslouchat a číst si o všech použitých písních o lásce.

A co další instalace v Dánsku, na které jsi nedávno pracoval? Mám na mysli site-specific instalaci jménem TØRST.

Byl jsem pozván, abych udělal instalaci ve starém vypuštěném bazénu. Použil jsem pro ni staré i novější nahrávky gejzírů a sopečné aktivity na Islandu, které jsem nahrával akustickými mikrofony nad zemí, a vibračními senzory, umístěnými pod zemským povrchem. Přehrávalo je 16 mikrofonů umístěných kolem dokola bazénu.

Když totiž vstoupíte do vypuštěného bazénu, jste pořád natolik zvyklí na představu hladiny; toho, co je nad, a toho, co je pod ní; že se pořád cítíte jako pod vodou. Tenhle pocit jsem ještě zvýraznil tím, že jsem mikrofony umístil na stejnou úroveň, kam dřív sahala vodní hladina. Což znamená, že pokud jste vkročili do hluboké části bazénu, mikrofony byly vysoko nad Vámi. Těch 16 nahrávek, které jsem pořídil nad zemí, se pozvolna měnilo. Na dno bazénu jsem pak instaloval subwoofer, ze kterého se ozýval stejný vulkanický jev, ale nahravý vibrančími senzory pod zemí. Můj cíl při tvorbě tohoto díla bylo vytvořit vertikální zvukový prostor v zemi.

 

Takže bylo možné cítit zvuk fyzicky, pokud člověk stál na dně bazénu?

Ano. Lidem se to moc líbilo a užívali si to. Klouzali se dolů, seděli na zadku na dně a pak zas šplhali vzhůru… Byl to větší úspěch, než jsem čekal.

Na tvých pracích je něco, čím jsou zajímavé pro mnoho lidí. Podle mě máš jako zvukový umělec poměrně metaforický přístup. Koncepty tvých prací jsou zčásti velice jednoduché, ale současně i působivé a ukazují divákům novou perspektivu, práce samotné pak poskytují silnou zkušenost.

Podle mě není tolik důležité pracovat s „Wow“ momentem, protože nechci, aby moje umění vyvolávalo rekace jako „Páni, mrkněte na tohle, hele duha, nebo mlha v místnosti, můžem si tady hrát s dětma!“. Tohle nechci. Samozřejmě bych rád předal lidem zkušenost, ale ne za cenu toho, že se z mého umění stane zábavní park nebo pořad Believe It or Not.

Řekněme si tedy něco o tvém dalším neotřelém projektu – albu se dvěmi tvými nahrávkami, Labyrinthitis a Church, které interpretoval dánský soubor SCENATET. Zajímalo by mě, jak jsi přišel na nápad, nechat tvoje terénní nahrávky interpretovat klasickými hudebníky? A jak jsi spokojen s výsledky?

S výsledky jsem nesmírně spokojený, chci tenhle přístup prozkoumat víc do hloubky. Nápad vychází z faktu, že můj původ je v hudebním prostředí. Dřív jsem dělal hudbu a jak je vidět, stále ji hodně poslouchám (pokyne rukou směrem k policím přeplněným deskami). Jenže mě hudební tvorba, tvorba melodie a rytmu, časem začala nudit.

To ale ani nepotřebuješ k tomu, abys mohl dělat hudbu!

(smích) To vím. Ale zkrátka o všem příliš pochybuji, i pokud se jedná o takzvaný sound art, nebo když dělám drone; vlastně v jakékoliv studiové produkci. Vždycky se sám sebe ptám: Ale proč? Proč tenhle tón? Proč rytmus? Proč by to mělo být takhle? Mělo by to být rychle, nebo snad pomalu… Proč? Já nevím! Nakonec nechci dělat vůbec nic. To je v podstatě jeden z důvodů, proč jsem se začal zabývat víc konceptuální tvorbou. Když totiž pracuji s konceptem, nebo lépe řečeno s metodou, je to pro mě hotové. Zvuk se objeví sám od sebe, já sám nemusím dělat nic. Stačí metoda, a zvuk se objeví tak, jak je. A je také akceptován pro to, čím je.

Přiblížil bys nám tedy metody a koncepty nahrávek, které jsi následně nahrát se SCENATET?

Labyrinthitis je tvořen tóny, které jsou generovány mýma vlastníma ušima. Tomuto jevu se říká oktoakustická emise. Svými oktoakustickými emisemi, které jsem nahrál, jsem dokázal, aby uši mých posluchačů také vytvářely tóny jakožto odezvu na zvuky vytvořené mýma ušima v Labyrinthitis.

Tón, který je v uchu vytvářen, se dá předpovědět. Pokud do ucha zahraješ dva tóny v určitém poměru, v uchu se vytvoří o něco nižší frekvence. Určitým způsobem je tedy možné nechat uši zahrát určitý tón; můžeme ho nazývat třeba „tón rozdílu.

Vědci na DTU v Dánsku nechaly mé uši hrát a výsledek zase nahráli. Já jsem z těchto tónů, vzniklých v mých vlastních uších, následně odfiltroval šum a upravil jsem je tak, aby byly v tom samém poměru, v jakém jsem je prve pouštěl do svého ucha, aby v něm vytvořily slyšitelné frekvence. Tyto „ušní tóny“ jsem pak zahrál publiku. Pokud tedy publikum poslouchá mé „ušní tóny“, jejich uši začnou uvnitř také vytvářet odezvu.

Kompozice je tedy založená na principu, kdy ucho v podstatě mechanicky rezonuje sebou samým. Tohle je přesně jeden z příkladů, kdy jsem použil metodu nebo koncept na kompozici – nechal jsem odezvy rezonantních frekvencí vnitřního ucha, aby kompozici vytvořily za mě.

Co se týče díla Church z Černobylu, původně jsem nahrával ambientní zvuk opuštěného kostela a pak to pouštěl zpět do prostoru, zatímco jsem to současně znovu nahrával. To jsem zopakoval dohromady desetkrát, až se konečně objevily nějaké frekvence. Podobně jsem sice postupoval ve všech 4 pokojích, ale výsledné frekvence a přerušované beaty jsou u každého z nich jedinečné.

Nahrávka se stala součástí CD 4 ROOMS, které vyšlo na vydavatelství Touch v roce 2008. Frekvence a ambientní šum, které byly v tomto černobylském kostele vyvolány, byly přepsány pro nástroje. Ambientní zvuky pokoje byly například reprodukovány za pomocí perkusí, konkrétně kovových plátů a čínských gongů.

Zahrál jsi muzikantům z ansámblu originální nahrávky Labyrinthitis and Church, aby si mohli sami vybrat nástroje, které by nejlépe kopírovaly původní zvuky?

Ne tak docela. O všem jsem rozhodoval já spolu s Nielsem Rønsholdtem ze SCENATET, jenž mi také pomohl s přepisem, a radil mi, jak si mám poradit s témbry. Je to vážně úžasný soubor, vedený Annou Berit Asp Christensenovou. Doufám, že s nimi budu spolupracovat i nadále.

Přístup k tvorbě s tímto souborem je rozhodně spíš neutrální, co se týče autorského hlediska – tóny nepochází z tvojí vlastní hlavy, ale z hlav, respektive uší, publika, nebo z prostředí, které nahráváš.

A z metody, kterou používám. Cítím, že v tomhle smyslu začínám objevovat nové možnosti vlastního vnímání hudby. Řekl bych ale, že se mi to docela dobře daří bez toho, abych byl si musel sednout ke stolu a skládat s úmyslem vyjádřit hudbou svoje emoce.

Takže jsi nyní našel vlastní způsob hudební kompozice. Hodláš ho rozvíjet?

Určitě! Rád bych nahrál další pokoje z 4 ROOMS a více spolupracoval s hudebníky.

Když mluvíme o kolaboracích, co tvá spolupráce s Else Marie Pade, dánskou pionýrkou elektronické hudby? Oba jste byli nominováni na Nordic Music Price.

Else Marie Pade byla znovuobjevena asi tak před 15 lety. Mnoho let pracovala pro dánské rádio, kde skládala hudbu, stejně jako tenkrát Stockhausen v Kolíně nad Rýnem nebo Pierre Schaeffer v Paříži. S oběma se také setkala. Ale dřív, než se všechno tohle stalo, byla během 2. světové války aktivní v hnutí odporu proti nacismu, což jí bohužel koncem války stálo pobyt v koncentračním táboře. Právě tam se ale rozhodla, že pokud se dostane ven živá, zasvětí svůj život zvuku.

Naše spolupráce začala poté, co jsem byl vyzván, abych zremixoval a zahrál dvě z jejích skladeb. Po koncertě za mnou přišla a řekla mi: „Když poslouchám, jakým způsobem jsi zremixoval má díla, vím, že vnímáš zvuk podobně, jako já.“ Později, když jsem v Medical Museion v Dánsku uváděl premiéru Labyrinthitis, jsme se sešli znovu. Tehdy mi řekla, že jí má práce připomíná nějaké její experimenty ze 60. let, které pojmenovala Svævninger a které jsou založené na specifických intervalech zvukových frekvencí a objevování různých tónů. Uvědomili jsme si, že máme mnoho společného a že bychom spolu měli pracovat. Bohužel ale trvalo další 4 roky, než jsme se k tomu dostali. Else Marie Pade je nyní 89 let.

Šance na spolupráci se nakonec objevila, když jsem byl pozván na dánský festival jménem Wundergrund. Zeptali se mě, zda bych si nechtěl zahrát ještě s někým, tak jsem okamžitě navrhl Else Marie Pade a dostal pozitivní odezvu. A protože jsme byli oba nominováni na tu samou cenu (kterou jsme nakonec ani jeden nedostali), spolupráce byla nabíledni. Následovalo mnoho času stráveného vzájemnou komunikací o zvuku, a čeho chceme dosáhnout. Navrhla, abych použil některé nikdy nevydané magnetické pásky s jejími experimenty, včetně Svævninger.  Spolupráce vyústila ve společný koncert ve staré budově rádia, kde v 60. letech pracovala. V současnosti o našem setkání s Else Marie Pade vytváří portrét dánská filmařka Sofie Tønsberg.

To zní jako skvělý materiál pro film! Mohl bys na závěr shrnout, co tě čeká tento rok?

Kromě dokončování díla ♥ pro dánskou univerzitu jsem vytvořil zvuk a hudbu k uzbeckému filmu 40 Days of Silence režisérky Saodat Ismailové. Sám teď vlastně také dělám jeden film, pro dánskou výstavu inspirovanou hnutím FLUXUS. Uskuteční se na ostrově Møn v domě jednoho z nejzajímavějších dánských umělců, Henninga Christiansena, který zesnul v roce 2008.

V červnu budu ve vědeckém muzeu CosmoCaixa v Barceloně vystavovat Labyrinthitis jako instalaci, v rámci čehož ji také zahraji živě se SCENATET. Ten samý měsíc pojedu do Grónska, kde budu nahrávat zvuky pro své nové dílo, které tvořím pro výstavu jménem ARCTIC konanou v Muzeu moderního umění Lousiana v Dánsku. A v srpnu se účastním výstavy Soundings v newyorské MoMA, což bude první výstava MoMA zaměřená na sound art.

Tak to gratuluji!

Děkuju, je to úžasné. Jsem moc rád, že mohu v umění věřit svému srdci a nepochybovat o každém kroku, který dělám. Nedávno jsem viděl facebookový status od jednoho kluka, kde psal: „Máte vy tam venku taky někdy pocit, že všechno, co jako umělci děláte, nedává žádný smysl?“ Musím se přiznat, že já ten pocit teda rozhodně nemám!

 Jacob Kirkegaard Skywire

http://fonikdk.blogspot.de/

Vybraná diskografie:

Eldfjall, Touch (2005)

Four Rooms, Touch (2006)

Labyrinthitis, Touch (2008)

Sky Wire Blog 2013 Happy Ending Mixtape

FKA Twigs Sky Wire blog

I put together just few of my last year’s favourites that I could think of and it made sense for me to put there together. There’s not so much from dance music like house or techno (just the pop ones) or hip hop etc., but let’s take it as an adventure across some of my special moments of 2013 – with a happy ending of course.

1. Yosi Horikawa – Wondering (free DL)
2. Team Rockit – Aura (buy)
3. Julien Mier – Ever Lonely (free DL)
4. Synkro & Manos – Lost Here (buy)
5. Disclosure – Defeated (buy)
6. Jimpster – Porchlight And Rocking Chairs (KiNK Remix) (buy)
7. Marlene Magnoli – A Horse In a Bar (buy)
8. Kelela – Enemy [Prod. Nguzunguzu] (fee DL)
9. FKA Twigs – Papi Pacify (buy)
10. Burial – Hiders (buy)
11. Marsen Jules – Beautyfear IV (preorder)
12. Francis and the Lights – Like a Dream (buy)

Yosi Horikawa uses plenty of wild nature’s field recordings and combines them with lively percussions as well as peaceful passages. You can hear the result on Vapor album. Team Rockit are Swedish trio that loves Pokémon and nature mystics and makes powerful rap euro/ eufor trance. Their album Anima contains also a special book with graphics, photos and lyrics.

Julien Mier is a youngster from Netherlands, whose star is rising up and I just got really hooked on the vocal in Ever Lonely track. Synkro is Synkro, as well as Burial is Burial. Or is Burial Four Tet?! Noone will ever know. I can only assume if Disclosure are brothers, or cousines, or step brothers or BFFs, and I don’t really care; nevertheless, this track made my way home from party once and has nice positive vibe, so it has its place here, no matter how the hype around them starts to be too much.

I can’t remember in which mixes and parties of 2013 I’ve heard that Jimpster‘s remix by KiNK, but it was definitely not just 2. Marlene Magnoli is a producer, DJ and visual artist based in Berlin and I really fell for her weird housy macrocosmos last year. This track is nevertheless from her EP A Horse in a Bar from 2012, cos I couldn’t get the Flying Circus EP from 2013 anywhere.

Kelela‘s free mixtape Cut 4 ME shows somehow one of the freshest directions in RnB (rough, minimalistic, combining sweet vocals with machine beats), expecially thanks to the producers i’d say. In this case, Nguzunguzu, who released brilliant music on Fade to Mind EP in 2013.

FKA Twigs is definitely another big name of the last year, and she fully deserves it. Fragile, odd, sexy, disturbing, both her music and videos are something I have to turn to every once in a while. But if you recognize her as a dancer in Do It Like a Dude video, you may also get goose bumps from how badass she’s there. Marsen Jules‘ nature-inspired ambient music is deep and beautiful and the upcoming album Beautyfear from January 2014 seems like to sound like the ocean in the middle of the night. And for a happy ending, I chose something light and poppy. The video also shows hot to train your lower body.

Looking forward to all the great stuff in 2014!

Friday

Václav Stratil: Všechno bude fajn

Můj první text pro Artalk, kde v nové rubrice Hudebka píšu o výtvarnících, kteří dělají hudbu (díky Jiřímu Ptáčkovi a Silvii Šeborové).

Skywire blog: Václav Stratil by Jan Koráb

Václav Stratil by Jan Koráb

Na uměleckém webu není třeba představovat výtvarníka Stratilova formátu – činorodého a svérázného umělce, který svá díla prodává za závratné částky, rozumí si s různými výtvarnými technikami a koncepty a dává liškám dobrou noc. Jeho hudební aktivity, které se vlastně omezují na hraní skromné sbírky písní s kytarou, byly nedávno vydané na CD jakožto doprovodném hudebním materiálu k výstavě Mrdat v Drdova Gallery, která byla výsledkem jeho schůzek v nahrávacím studiu s hudebníkem a studentem brněnské FaVU Tomášek Moravanským alias Panáčikem.

A i kdyby někdo Václava Stratila ani trochu neznal, stačí se podívat na samotný vzhled alba, na kterém figuruje svastika, aby mu bylo hned jasné, že brát sebe i svět smrtelně vážně není Stratilův stájl. Už v úvodní Všechno bude fajn se rozehrávají některé znaky jeho hudby na nahrávce. Nestydí se používat nejen nejotřepanější rýmy (fajn/šajn), ale i nesmyslné hříčky jako sexy a Pepsi; stejně tak si neláme hlavu s falešným zpěvem a nedokončenými myšlenkami, které utíná cyklickým Všechno bude fajn. To opakuje natolik často, až tomu nakonec uvěříte. A možná to Stratil zpívá i sám pro sebe, jako chlácholivou mantru, která po leckdy tvrdých životních zkušenostech už víckrát ztratila a zase nabyla svůj význam.

Následující Hit se skutečně stal jakýmsi hitem, minimálně v komorním prostředí brněnské FaVU (a snad i přilehlých klubů, které se uvolily nechat Stratila někdy vystupovat) – nejen v rámci oficiálních akcí školy, jako byly klauzury a podobně, ale i spontánních akcí tamtéž (nedělalo mu problém například přerušit přednášku jeho kolegy s kytarou, zkrátka tak, že vtrhl do učebny a začal hrát). Snadno zapamatovatelná melodie a text, který si tropí žerty a zároveň si pohrává se současnými anglismy mladé generace, se vryjí do paměti poměrně snadno. Nemluvě o skladbě Ťa ťa ťa, jejíž text je nejspíš jasný a jen kopíruje slavnou melodii z reklamy na kávu. Jediný nepůvodní text zazní v písni Vážný věci, kde přezpívá v mollové melodii text Fráni Šrámka Příběh. Na rozdíl od jemného, vybrnkávaného zhudebnění od Karla Plíhala nebo rozvrkočené verze kapely Hm… je Stratilova varianta těžká a drsná.

Je těžké odhadnout, co je ironie a vtip, co je myšleno vážně, či má dokonce hlubší přesah a koncept. Stratilovi je to očividně jedno a na nahrávce se prezentuje zkrátka takový, jaký je: Hlas starce hlaholivě plave a burácí v často ukradených melodických spodcích starých známých písní jako Knockin‘ on Heaven’s Door, přesto se nechytá stébel hlubokomyslných textů, jak to řeší jiní písničkáři. Naopak se s gustem válí v nesmyslech a provokacích a nesnaží se o perfektní formu ani vybroušený obsah.

Stratil skladbami jako Heroin, Já jsem gay nebo Já bych vraždil, provokuje stylem třináctiletého kluka, co se právě naučil sprosté slovo a nebojí se ho použít, ale provází to spikleneckým mrknutím starého pána, který takového kluka uvidí kouřit za školou, ale nechá ho být. Václav je na desce oboje: na jednu stranu stále hravý jako dítě (ťa ťa, houpy hou), primitivně provokativní a v projevu čistý a amatérsky neotesaný jako puberťák (tak si dám joint a budu happy); na druhou stranu se stejně deskou nese určitý duch sladkobolných zkušeností, které občas vyvěrají do hořkých, leč v něčem pravdivých textů, jako Stejně jednou umřu.

Z desky vnímám, že Stratil si za život prošel tak rozmanitými a výraznými chvílemi, že nemá problém s tím se absolutně ztrapnit, dát najevo, cokoliv si myslí, žvatlat slovní hříčky a mezi to občas vsunout geniální perlu nebo sexuální praktiku. Něčím se CD podobá poslednímu románu od Charlese Bukowského Škvár – obojí je mix poetiky, romantiky, rozjímání nad smrtí a přímé kritiky lidí jako nudných a neoriginálních kreténů bez osobnosti. I závěrečná Manitou, kde se zpěv mění spíče v kvílení, zní jako výsledek automatického psaní, hraní a zpívání. Věřím mu, že si to zpívával, když přišel domů namol, jak zní v textu.

Stratilova hudební tvorba mi připomíná koláž poťouchlých, naštvaných nebo až nevědomých myšlenek, které se člověku honí hlavou v různých situacích, ale málokdy je říká nahlas. Václav Stratil z nich dělá písničky a zpívá je světu. „No a co?“, říká Andy Warhol. „Mrdat! “, říká Stratil.

¤

Václav Stratil: Všechno bude fajn / vydala Drdova Gallery jako doprovodný materiál k výstavě Václav Stratil & Panáčik: Mrdat / 2013

Save HIS Voice magazine.

HIS Voice Skywireblog

HIS Voice

HIS Voice is my favourite Czech magazine about music and sound. Regrettably, because it focuses on music and art, extreme electronic music, sound art and different phenomenons in both contemporary and older avantgarde, experimental and classical music – and simply doesn’t only stick to what’s cool and hip right now – most of the hipsters and “music lovers” don’t give a fuck and don’t buy it and the group of readers is quite small. And since this year, HIS Voice has no support from the Ministry of culture CZ, so the situation is critical. The value of its existence in Czech Republic is high, it’s irreplaceable. I contributed lately with interviews with sound artists and musician (Peter Cusack, C-drík / Kirdec & other projects., Jacob Kirkegaard) and it’s a real honor for me to be a part of it. Please support this magazine. You can contribute here, share the website, let other people know… Anything helps.

CZjak píšou sami na Hithit:

“Jak to začalo

Časopis HIS Voice se již od roku 2001 věnuje progresivní hudbě stojící na okraji zájmu ostatních médií.

Co je náš cíl?

Soudobá kompozice, volná improvizace, elektronické hluky i nahrávky přírodních zvuků – to vše patří do našeho záběru. Jsme přesvědčeni, že hudba vytvářená jako umění, nikoliv jen jako zábava a akustický smog, si zaslouží pozornost a kritické zhodnocení.

Šesté číslo nabídne portréty významných osobností ze světa a dá prostor i mladým domácím umělcům. Součástí čísla budou recenze aktuálních nahrávek, knih a DVD. Stejně jako většina čísel v posledních letech bude i toto číslo doprovázeno CD, které sestaví redakce ve spolupráci s našimi zahraničními spolupracovníky.

… a ještě něco navíc

Protože současná hudba a současné výtvarné umění k sobě mají blízko, vytváří pro HIS Voice originální obálky malíř Martn Šárovec. Zpod jeho štětce vyšli mimo jiné John Cage, Tom Waits nebo Umberto Eco. Kdo se objeví na dalším čísle? Nechte se překvapit.

Kdo jsme?

Časopis HIS Voice je vydáván Hudebním informačním střediskem, neziskovou organizací, jejímž posláním je informovat o současném hudebním dění u nás a propagovat novou tvorbu. Redaktoři časopisu se sami často jako hudebníci aktivně podílejí na formování zdejší scény “divné hudby”. Za dobu své existence vytáhl HIS Voice na světlo řadu hudebníků – domácích i světových – jejichž tvorba by zůstala známá jen malému okruhu zasvěcených. Snažíme se ukazovat neotřelé způsoby přemýšlení o hudbě a o tom, jakou vlastně v dnešní společnosti hraje roli.

Proč to děláme?

Myslíme si, že ještě pořád má smysl psát o hudbě texty delší a složitější než zprávičky na web, a že existuje hudba, která si zaslouží, aby se o ní přemýšlelo. Státní podpora živé kultury se neustále zmenšuje a psaní o nekomerční hudbě je oblastí, která lukrativní inzerci nepřitahuje. HIS Voice nedostal na letošní rok grant Ministerstva kultury a proto musíme hledat jiné zdroje, abychom dokončili ročník a připravili se na start do nových podmínek.”

Report – Björk na Berlin Festivalu (English version maybe soon or never)

Björk Berlin Festival Skywireblog

Björk Berlin Festival

Přestože album a v podstatě projekt, převratný nejen vydáním skrze aplikace na mobilní telefon, ale i výrobou speciálních nástrojů či doprovodným edukativním programem pro děti, propojujícím hudbu, přírodu a technologie, vyšlo už před dvěma lety; turné věnováno právě Biophilii probíhalo i letos. Jeho poslední koncert se uskutečnil v rámci Berlin Festivalu na místním bývalém letišti Tempelhof. Unikátní prázdný prostor, který svou rozlohou strčí do kapsy neworský Central Park a svou atmosférou nezastavěné, prázdné plochy, kde východ a západ slunce prakticky nikde nezačíná a nekončí, byl perfektním místem pro závěr turné.

Björk, známá svými konceptuálními kostýmy, v něm na pódiu zářila jako neonové Slunce z jiné sluneční soustavy a v průběhu koncertu nechala diváky dotknout se na chvíli dokonalosti nejen po hudební stránce, ale prezentovala i dokonalost přírody a vesmíru.

Co se rozhodně nedalo ignorovat, byl umělčinin původ. V zemi, ze které pochází, je přístup k přírodě díky její výjimečnosti i zachovávání mnoha zvyků a způsobu myšlení ze starých časů mnohem těsnější a s ní propojený. Místní lidová slovesnost je stále zachována ve zvycích a jazyce, který se po léta měnil jen málo, a snad i v magii, která tu stále má své místo, a příroda není vytěsněná z každodenního života, ale naopak v něm nejspíš sehrává důležitou roli. V průběhu koncertu nás Björk zavedla za pomocí projekcí, textů i hudby do islandské krajiny, ve které vyrůstala a jejíž vliv na tvorbu i vnímání planety je velmi markantní. Byli jsme také na moment přeneseni do plovoucího vesmíru, abychom se na Zemi dívali z jiného úhlu a možná i kontextu – komplexně, s odstupem, v její celistvosti a zároveň s jejími analogiemi k lidskému tělu.

Nakonec i skladby na Biophilii jsou inspirovány přírodními jevy: Moon probíhá v různých rytmických cyklech, stejně jako se v cyklech vynořuje a ztrácí Měsíc; kontrapunkt v Solstice zase odkazuje k pohybům planet a zemské rotaci; Dark Matter je zpívaná ve vymyšleném jazyce gibberish, protože sama temná hmota je nevysvětlitelná, a proto také skladba postrádá pravidelný rytmus.

Živá vystoupení Björk už proběhla lecjak, proto jsem nic neočekávala a nechala se překvapit. Samozřejmě, že všemu vévodil její zpěv – s úžasným rozsahem, citlivý i silný, vždy naprosto přesný a čistý. Naživo zněl ještě lépe, než na nahrávkách, což se dá říci o velmi málo pěveckých výkonech. Namísto většiny nástrojů ji doprovázel ženský sbor Graduale Nobili, který si vzal na svědomí většinu hudebních aranží, doplněn o vlastnoručně vyrobené nástroje, bubeníka a hráče na hang drum, a samozřejmě některé původní elektronické zvuky skladeb, které zaštiťoval hudebník laptopem.

Koncert byl uveden Cosmogony, skladbou s velmi dojemnou, krásnou a silnou melodií, kterých Björk za dobu své kariéry vyplodila nespočet a která perfektně naladila diváky pro koncert. Následovala Hunter, jedna z klasik s pulzujícím beatem a klouzavými vokály a sborem řádně protkaná Thunderbolt. Moon byla provedená v celé své kráse včetně projekce s proměnlivými měsíčnmi fázemi, Crystalline se jen třpytila do oněmělého publika. Po hitu Hidden Place následovala další skladba s originálním videoklipem, Joga. Sbor zde brilantně zastínil smyčce na nahrávce, což dodalo performanci na živočišnosti, a diváci měli možnost spolu s Björk létat emocionálními krajinami Islandu na plátnech, které dokázal Michel Gondry tak sugestivně nasnímat.

Následující One Day pak nechala prostor jen hlasu Björk a hang drumu, čímž skladba získala na zvláštní intimitě, stejně jako následující a ženskými hlasy vyšperkovaná Pagan Poetry. Zbytek koncertu pak najel na drsnou, extatickou polohu, začatou hitem Army of Me, kdy jsme spolu se sborem pochodovali a káceli se s ním do rytmu.

Silné poznávací znamení Björčiny hudby jsou dozajista syrové, drsné beaty, které stejně jako nesmlouvavá a mystická islandská příroda nemají slitování a vyvěraly i při Mutual Core – sboristky předvedly úžasný výkon, kdy hlasy napodobily disharmonické podklady originálu, které se vlévaly do beatů připomínajících nárazy zemských desek s erupcemi a lávou proudící z úst, jak je ostatně ztvárněno i v oficiálním videoklipu. Při Pluto z Homogenic vyniklo použití Tesla Coil, jež mělo za následek efektní elektrizující dojem, kdy všude létaly obrovské elektrické výboje, které procházely samotnou Björk šílící před reproduktory až naskrz diváky.

Při závěrečné Nattúra pak šlehaly ohně, bubeník bez vydechnutí šamanisticky mrskal do bubnů techno beat a byl přerušován jen digitálním noisovým zvukem; sbor se svíjel divokým tancem a Björk nám dala pocítit alespoň na moment sílu a energii přírody, které má sama podivuhodné množství.

Není těžké o něčem prohlásit, že je to nezapomenutelný zážitek, nicméně sborové zpívání Hyperballad s ostatními návštěvníky, svíjení se do Nattúra i dojetí při Cosmogony něco těžko do budoucna překoná; možná koncert Blur, který jsem viděla o noc dřív a který ještě stále nedokážu verbálně zpracovat. Je totiž na podobně osobní úrovni a jediné, co k němu můžu napsat je, že Blur, má láska k nim i neskonalý obdiv k dalšímu hudebnímu géniovi Damonu Albarnovi nestárnou, i když já ano.

PS: Tuhle reportáž, nebo spíš souhrn dojmů, jsem nepsala pro žádné médium, ale sama pro sebe jako jakousi památku, takže je psaná silně subjektivně, s ohledem na 10leté fanouškovství.

Kölsch – 1977: Dětství prožité v trancu

For those who speak Czech or like to use Google Translator. :) aneb článek týdne na Poslouchej.net.

Kolsch - 1977

Kolsch – 1977

Dánský producent a DJ Rune Reilly Kølsch (nebo také Kölsch, Rune RK nebo ENUR) vyrostl v Kristiánii, přesto je hypnotickým rytmům a hipísáckým kytarám na hony vzdálený. Po bezmála 20 letech aktivní tvorby letos vydal na Kompaktu pod jménem Kölsch debutovou desku 1977.

Deska spíš než děti květů odráží autorovo vlastní dětství a vzpomínky. Jeho začátky sahají do roku 1995, kdy tvořil první tracky a experimentoval s technem i drum’n’bassem a dodnes podle svých slov vychází z undergroundu. V roce 1999 nicméně se svým nevlastním bratrem Johannesem Torpem založil produkční tým Artificial Funk a pod pseudonymem ENUR se jal tvořit naleštěnou mainstreamovou taneční hudbu pro hudební stanice i rádia. Kromě hitů Together se uchytila zejména saxofonová smyčka jeho tracku Calabria, po které následovalo i album. Její odrhovačkovou verzi od Alexe Gaudina a Christal Waters zná z rádia snad každý.

Rune jakožto umělec je pro mě trochu oříšek. Peter Tong o něm prohlásil, že “Rune RK hraje ve velkém prostoru s undergroundovou mentalitou”. Působí rozpolceně, rozkročen jednou nohou v plytké třpytivé kaluži mainstreamu a vyplachovacího trancu či reggae, druhou nohou pak sahá do podzemních vod kvalitních producentů a čirých stroužek techna a housu (remix pro Len Faki, podpora jmen jako Ricardo Villalobos, Magda nebo dokonce Sven Väth na svém labelu Tatoorec.com). Na jednu stranu si stýská na konec undergroundu v Dánsku a jeho rada ohledně produkce zní: „Dělejte něco jiného. Nikdy jsem svoje tracky netvořil jako hity; tvořil jsem je, protože jsem si říkal, že by to bylo zajímavé.“ Na druhou stranu produkuje primitivní melodie s lidmi jako Nicki Minaj a ve videoklipech mu tančí naolejované slečny v bikinách.

 

 

Pod jménem Kölsch nicméně vystupuje například v rámci Klubnacht v Berghainu a fakt, že ho vydal label Kompakt z Kolína nad Rýnem, matador (nejen) německé elektronické taneční hudby, posouvá Kölschovo hudební směřování ze sportovních hal zpátky do klubů. Na Kompakt se zaháčkoval už tři roky zpět EP vydaným na jeho sublabelu Speicher. Otázkou je, zda fanoušci Kompaktu, který dlouhodobě flirtuje s popovými prvky v technu, přijmou jeho debut. Kölsch k němu přistoupil s odlehčeným konceptem vzpomínek na své dětství, prožité částečně i v Německu. Odtud plynou názvy jako Opa (děda) nebo Der Alte (seriál, na který se díval jako dítě). Pseudonym sám nicméně na dětství díkybohu neodkazuje (Kölsch je totiž také značka německého piva).

Prožívání dětství je vždy subjektivní, ale způsob, jakým ho různí umělci v současnosti zpracovávají ve své hudbě, se mohutně liší. Kölsch nenásledoval v současnosti rozšířené hauntologické postupy, které na podprahové úrovni evokují matné útržky neexistujících vzpomínek, přestože některé prvky možná ke vzpomínkám odkazují (například hlavní motiv skladby Opa něčím připomíná devadesátkovou Enyu). Své dětství líčí po svém a spíš než navozením atmosféry vzpomínek, je zpracovává v popovém tanečním duchu. Deska 1977 se pohybuje na rozhraní hravého trancu a piano housu, který se kutálí jako dětské říkanky (Goldfisch, Der Alte), televizního popu i robotického techna (Eiswinter).

Kölsch se nebojí jednoduchých a otřepaných melodických linek, které si dovoluje natahovat přes celé skladby a pouze je lehce rozvíjet. Na druhou stranu jsou tvrdší spodky tracků tak akorát dominantní, aby z nich posluchač cítil groove klubového techna, a tak akorát submisivní, aby si neuzurpovaly pozornost, která má být primárně zaměřená spíš na zmíněné melodie a synťáčky. Některé skladby budou slušně fungovat ve velkém klubu s lasery (Bappedekkel), jiné se hodí jako kýčovitá kulisa pro západ slunce na rozpustilém letním open-airu (Oma, Zig).

Celkově je deska laděná na optimistickou, nepřekvapivou notu středoproudařského popu. Vynikají pro mě 2 skladby: Zaprvé All That Matters s krásným vokálem hostujícího Troelse Abrahamsena, která příjemně tepe v hopsavém housovém rytmu a právě zpěv ji posouvá o třídu výš, i co se týče vývoje a struktury skladby. Zadruhé umírněná Basshund, jejíž prostorová hra s tlumeným syntezátorem a pulsující drum kitem s monotónním motivem působí mezi těmi konfetami a třpytkami na zbytku alba osvěžujícím dojmem.

Závěrem se dá říct, že Kölsch našel v jednoduché taneční hudbě prostor, který sebevědomě vyplňuje z pozice bezprostředního producenta, který se nebojí mířit vysoko. Možná, že si podmaní davy právě proto, že jeho tvorba slučuje primitivní melodické popěvky s klubovým feelingem a pečlivou, mainstreamovou produkcí. Na mě osobně je ale to za hranicí kýče a budu jen tiše doufat, že jeho budoucí směřování se ponese v duchu Basshund, až dosáhne příjemné monotónnosti, melodie rozebere na součástky a naplno projeví svou undergroundovou stránku, kterou se holedbá.