Interview with C-drík for Secret Thirteen

Digging as a neverending obsession

C-drík by Andrea Kriszai
C-drík by Andrea Kriszai

C-drík Fermont (aka Kirdec) is a musician, singer, composer and drummer originally from Congo based in Berlin. He specializes on releasing electronic, experimental and industrial music from Asia, Africa and South America. Although he’s lived in Europe for most of his life, his origin as well as innate curiosity have lead him since the 90s to explore the unknown fields of non-Western unusual music, which he releases on his label Syrphe. He’s been also making a lot of music by himself both in solo projects and bands of various genres from breakcore and industrial to ambient and synth wave, as well as music for film and theater. He’s a straight edge, who respects the nature, antisexist and antiracist and his approach to life is wilful and thorough. This interview for Secret Thirteen was originally conducted in September 2013 in his community flat located in suburban part of Berlin and was updated in September 2014.

You run a label, write a book and essays, play with different people, create music for different projects, give lectures, travel around the globe – how do you manage being your own boss?

I prefer to do most things myself, because when something goes wrong, the only responsible person is myself. I don’t have to get mad at somebody except me and I also know which direction I take and why. I work a lot and some people wouldn’t follow me, if I would work with collaborators. Some of the projects I do take a lot of energy and time and I can afford to tell myself: OK today, I can’t sleep, cos I need to do that. And I would never ask somebody else not to sleep because of me.

I take some path which is not really usual, for example the label’s direction, organising tours and playing in places and continents where most people don’t especially go. And it’s easier for me to do that alone, because many of my friends don’t want to follow me in some countries for example, thinking that there is nothing interesting or it’s not worth it or it’s dangerous because of unstable political issues.

Are you a person of no compromises?

Mostly yes (laughter).

You have both European and African origins in your blood and you also lived in different places of the world. Would you mind to tell a bit about your past and how did it affect you, not only in terms of art and music, but also in terms of your life direction?

I was born in the Congo (Zaire), Africa and lived there for only 2 years. Then I moved to Belgium, where I grew up and lived most of my life. Then I also lived in the Netherlands for a little bit. After that I stayed for 6 months in Far-East Asia, but moving from one place to another, on tour basically. Now for four years I live in Germany.

How did this affect me? I guess that even if my culture was somehow more Western European back then, I always had a connection to Africa. Through the family or food and eventually music. So that shaped me a little bit.

Then I wondered why I saw so few Africans in this scene – let’s say electronic, industrial, punk and so on. I wanted to understand why we were so few and why most other people of African descent I knew weren’t at all into this music. I guess all this shaped me somehow. I also travelled here and there for holidays when I was a kid and I always wanted to know more about different cultures, languages, music etc.

In the primary school I was the only non-white kid, back then it was still possible in Belgium. Some excluded me somehow and that shaped me as well, regarding the fact that I am a stubborn person – when I do something I want to finish it, I want to look like I want to and nobody will never forbid me to dress like I want, to have the hairdo or piercings I want and so on. But I’ve been in conflict many times with everything: family, teachers… I fought for it and I won anyway.

So you are a discoverer since you are a kid. Because that’s what you still are now, you discover new musicians for many years.

Somehow yes, but when I was a kid, I wanted to be an astronomer. In fact I got a lot of books about astronomy and astrophysics as well as scientific books for kids and teenagers. I was totally into it and with the time I’m still into astronomy. I do read a lot, but I don’t study it, cos I have no time for that.

When I was a teenager I started to listen to alternative electronic music like EBM or industrial music, I wanted to discover more and more, all the time. I discovered Front 242 first, then I discovered other bands like Skinny Puppy and Esplendor Geométrico, Laibach, Borghesia. And I thought OK, if I can find a band in Yugoslavia or in the USSR, maybe I can find something in Japan or in Brazil. So I wanted to go further and further and I started to dig. It became an obsession and so it still is now. I was thirsty all the time, it was never enough for me. I wanted to discover more and more and more music.

So let’s talk about Syrphe for a while, cos that’s were this passion leads to. You started it in early 90s and we think it was the first label that was focusing on this kind of music those times?

I started the label in 2002, but I run a tape label between 1991 and 1996, indeed. It was not called Syrphe, but it’s connected anyway. I published there my music and some artists from a bit everywhere, like De Fabriek from the Netherlands. But I also published some compilations including bands from South Africa, Chile or Japan and back then it was not always common, except for Japan. So I was one of the few ones and then with Syrphe I’ve been probably one of the first person to focus on alternative electronic music artists from Africa and Asia. There were few things before, but not so many. I think of Sonic Arts Network which published a very interesting compilation in 2007 with musicians from Iran, Palestine, Egypt, Angola… Or Somnus which published a Japanese, Taiwanese, Hongkongese compilation in 1994 or Etat Lab ten years later that was also focused onto Japan, Taiwan, Hong Kong and of course the South African tape label Network 77 that started to publish music in 1984 already.

For me it was important to be focused on it because this non-Western music is somehow oculted. It’s going better, mostly for the Middle-Eastern music or Arab experimental and electronic music, as well as the Chinese scene.

So how has this musical scene evolved during the years you have been focusing on it and running the label?

Wow, it exploded! Definitely. I remember, when I founded my tape label Sépulkrales Katakombes, it was so difficult to find anything from Africa. I just found Jay Scott in Cape Town producing tapes with international bands, but also bands from South Africa like his own project, Sphinx, and others like Willow and Carnage Visors as well… But this was my only contact there. I was trying hard. I wrote to some punks from the Philipines or Panama – and it was without internet back then. It was difficult. There were certainly little things going on here and there, but it was difficult to reach those artists. Now with the internet it’s so easy to communicate, and also a lot of people travel easily. Some of the musicians have members of their family living in Europe for example, so they come to visit them now and then. They bring back music eventually…

I’d say that during the past 10 years it literally exploded in many countries: China, Lebanon, Egypt, Indonesia… It’s pretty impressive. There are lots of young people just going deeper and deeper and now in some of those countries you can find something like an identity. In the past it was often a copy of what you can find in Europe, US, Australia, Japan. Now its changing. Quite fast.

Read more on Secret Thirteen

Leto – Zbytky ozářených ploch

Recenze pro Artalk.

Leto SkyWireBlog

Manželská dvojice hudebníků Leto začátkem srpna vydala debutové album Zbytky ozářených ploch, které syntetizuje syrovost kytar s popovými prvky. Svou nevtíravou atmosférou je ideální pro přivítání podzimu, kdy slunce chladne a zapadá pod horizont, až se propadne do Slezska.

Hudebnice a vizuální umělkyně Palma a muzikant Indoš pocházejí ze slezského hudebního podhoubí, kde se lidé střídají v nástrojích i kapelách. Proto není velkým překvapením, že spolu už jeden hudební projekt jménem Boss a sekretářka mají. Proč tedy založili další kapelu? Částečně kvůli Indošově touze vrátit se ke hře na kytaru a jejímu čistému zvuku, částečně jako vyústění jeho tvorby, která se pro těžkopádnějšího Bosse a sekretářku příliš nehodila – některé motivy na debutu Leto jsou staré až 5 let.

Indoš s Palmou čekali na moment, kdy „pop nebude sprosté slovo“ a ony starší motivy budou moci poskládat do písničkového leporela. Sami přiznávají, že cestu k hravějším skladbám s využitím popových zvuků syntezátoru jim zametli především slezští soukmenovci Planety se svou předloňskou deskou Peklo, peklo, ráj. Konec konců, jejich člen Záclona je slyšet na Zbytku ozářených ploch za bicími a Orel si zahostoval ve skladbě Les. Dále, co se nástrojů týče, Leto používají automatického bubeníka, Indoš hraje na kytaru, Palma na klávesy a z 95 % stojí za mikrofonem. A také za texty, které v hudbě Leto hrají velkou roli.

Leto – Tuny vzduchu

Palma je vizuální umělkyně zabývající se grafickým designem, grafikou a kresbou a tyto činnosti plynule spojuje s hudbou – ať už tvorbou webů (např. původní web vydavatelství MMM, na kterém jim deska vyšla), tak plakáty lákajícími na hudební akce, VJingem nebo videoklipy (mimo jiné videoklip pro Planety). Pro svůj debut pak vytvořila obal s použitím linorytu.

Podle způsobu tvorby se dá říct, že vizuální stránku spojuje i se samotnými texty. Palma se v nich usilovně nesnaží o skryté významy ani v nich krypticky nekóduje tajuplné příběhy a šifry; jsou spíše plynulým sledem asociací, v představách vizuálním zhmotněním pocitů a nálad, které popisuje. Anebo, jak vysvětluje sama autorka – představí si situaci a tu jednoduše popíše. Jazykem se nezaobírá; důležitější pro ni je, co chce říct.

Ukázka textu z písně Domy:
Ostré hrany řežou prostor
Promyšlená pravidla
Domy divných, přímých tvarů si přivlastňují svět

Nakonec i samotný název Zbytky ozářených ploch evokuje vizuální asociace stejně silně jako texty. Hudebně se Leto blíží spřízněným slezským projektům a také vlivům, které jmenuje: Pinback, Blonde Redhead nebo The Tall Ships. Mně osobně evokují i raný devadesátkový emocore jako Sunny Day Real Estate a začátek skladby Sekera pak indie rockové Granddaddy. Všechny vlivy jsou v hudbě Leto ale slyšet spíše jako vzpomínka než jako upocená snaha „znít jako někdo“. Pro jejich kytarovou hudbu střídající syntezátorové plochy a kytarové vyhrávky s příjemným zpěvem bez příkras je příznačná uvolněnost a nenucenost. Palmin zpěv deskou proudí ve stejném duchu. Má příjemný, chladivý hlas, kterému sluší echo, díky kterému někdy připomíná Bilindu Butcher z My Bloody Valentine (Ptáci neboHranice). A který někdy zní, jako by si zpívala sama pro sebe (refrén písně Domy).

Leto – Zbytky ozářených ploch

Melodie a zvuky kláves jsou občas až dětsky hravé nebo teatrální (Tuny vzduchu), díky čemuž jinak melancholická hudba nabývá na lehkosti. Indošova kytarová složka je zručná, syrovější a vyváženě používá zvukové efekty – tu rozleje trochu delaye, tam si postaví menší hlukovou zeď, tady si zabrnká jako doma v obýváku. Živé bicí Záclony pak dodaly skladbám dynamiku a sílu, přestože Leto na koncertech používají výhradně automatického bubeníka. Celkově se i přes obavy autorů hudba z debutu Leto popu nepřibližuje natolik, aby se stala příliš předvídatelnou, co se rytmu, struktury skladeb nebo melodií týče, a maximálně zachovává autentický přístup dvojice.

Navíc má celé album konzistentní atmosféru a plyne jako nedělní odpoledne, zdánlivě pomalu, dokud si člověk neuvědomí, že už zapadá slunce a za chvíli se rozsvítí pouliční lampy. Leto na nic netlačí, a právě proto to funguje. Jak v jednom rozhovoru řekl sám Indoš: „Jednoduchost a tisíc piv – tak to mám rád.“ Já osobně také a proto vím, že toto příjemné překvapení budu letošní babí léto poslouchat ještě mnohokrát.

Leto: Zbytky ozářených ploch (MámaMrdáMaso & Silver Rocket , 2014.)

Gagarin Records 15th birthday fanzine

Last year in autumn, Felix Kubin‚s Gagarin Records label celebrated 15 years of its extraordinary existence. Therefore, a special fanzine called „Institut fur gegenlarm“ been created by Alexa D!saster, who also made a compilation of Gagarin Records and its sublabel Apokalypso. I was responsible for interviews with the artists. Here are some of my favourite bits and bites of the interviews. 

Gagarin Records Fanzine Sky Wire

Jurij Gagarin was first man in Space. Is there something you are first at?

David Fenech: I was maybe the first kid to watch humans walking on the moon on television! I was born the night before that historical event happened and I know that my parents were already watching TV. So now, I am a « kid of technology » with my thought on the Moon…

Do you think music is useful? And why?

Brezel Göring (Stereo Total): Music has the wonderful of power to make hard work look ridiculous and stupid.

Adi Gelbart: Oboes are good burning material for your fireplace. Deep-house records are decent Frisbee substitutes. Bass flutes are useful for fighting fleas.

Do you feel like a renessaince person? And do you remember the last day when you didn’t make any music, video, opera, score writing or anything like that?

Ergo Phizmiz: I sometimes dress like a Renaissance person, but more often than not I’m dressed as a bad-golfer. I don’t remember the last day I didn’t make anything, but that’s just because it’s the only thing I know how to do, particularly.

What kind of paranormal activity would you like to do?

Mark Vernon: I would like to record people’s thoughts with the power of my mind and then broadcast edited highlights through my ears. WAV or FLAC only. I’m not doing it if its just mp3 quality.

Stan (Vernon & Burns): I have ESP – Extra Sexual Perception. I can get aroused by anything – fruit, vegetables, rocks, supermarkets, the proceedings of the UN Security Council, the Fernsehturm, this interview. I also have a poltergeist in my pants. I only do paranormal activities.

Barry Burns: Stan wouldn’t know what a normal activity was. I would like the ability to see into the past. Or have the gift of being able to speak to the living. Maybe through a crystal ball. Or just in the street.

What is necessary while doing beat box? Are there any beat-boxer gloves or fitness for your tongue? Or anaerobic aerobic?

Mark Boombastik: You need at least one mouth. And its better if you have not lost all your teeth yet. A bit of practicing would be maybe good… Don’t lose yourself in skills – lose yourself in visons.

I created accidentally a system nobody else can easily play… if I’ll be dead one day, a person who would want to perform my songs like I did have at least has to learn to do beatbox and play the machines like I did. I’m like Bruce Lee – if you want to copy me, you have to invest a lot of time and energy to reach this skills and mistakes I have today.

Would you kiss Apocalypse on her lips, or do you prefer optimistic thinking about the future while dancing calypso?

Meryll Hardt: Yesterday I dreamt that Marcel Duchamp was in my living room. His lips were rose and when I kissed him I woke up saying „c’est la vie“. I guess it was apocalypse.

If you could open a space bar, how would you call it and what would you serve there?

Jesse Stiles: My space bar would be called „Force Restart.“  All the drinks would be named after computer keyboard shortcuts.  We would have a drink called „Zapping the P-RAM,“ one called „Target Boot,“ „Empty Trash,“ „New Folder,“ etc.

What was your worse socially awkward situation while being part of Gagarin Records? And the best moment?

Peter Um: There’s been a few, mainly on the Gagarin 10th Anniversary Tour.

1) Once Brezel Goring’s disposable teacup fell out of the tour van into the gutter as the door opened and I picked it up, trying to be helpful in a wishy-washy Englishman kind of way. He grabbed it and threw it back out in this gesture of distilled punkiness and I was mortified.

2) On the last show someone (probably Brezel again) initiated some kind of impromptu jam session of everyone on the tour. Because I am a non-musician I couldn’t really improvise anything so after spending about 5 minutes trying to get Echokrank’s vocoder to work while everybody else noodled behind me I just resorted to shouting “Mannheim, let’s ROCK!” and it wasn’t funny at all.

3) In Hamburg we went to this bar where it was traditional to get really stoned. There was a Queen concert playing on the TV and I zoned in on the perfection of Freddie’s performer shtick, and then Mark Boombastik took me to task about the politics of the art of Queen, likening this particular televised stadium gig to a form of grand larceny. I was too caned to explain myself and I just kind of sat there shamefully like a stupid kid who hasn’t thought things through.

Lots of good moments though. The gig at the Golden Pudel where I was using a CD for backing and Felix was doing rewinds and fucking with the pitch control and I was trying to adjust my vocals whilst laughing. Also Ergo Phizmiz is a wonderfully silly fellow and I have memories of crying with laughter even though I am incredibly stressed and tired. And Echokrank playing for little kids in the Atomium was very special too. 

Read also: Felix Kubin DVD out + Profil + Interview

Damon Albarn v Berlíně: Ještě nejsme roboti

Report pro Rádio Wave z koncertu Damona Albarna and The Heavy Seas, 30. 6. 2014 @ Astra Kulturhaus, Berlín  

Damon Albarn by Christina Wenig
Damon Albarn v Berlíně. Foto Christina Wenig


Po vydání první sólové desky Everyday Robots, která sklidila masivní ohlas u fanoušků i kritiky, následuje celosvětové turné s doprovodnou kapelou The Heavy Seas. V pondělí 30. června vystoupil Damon Albarn v berlínském klubu Astra Kulturhaus. A podařilo se mu dostat publikum do davového šílenství, které přehlušilo právě probíhající fotbalový zápas promítaný na zahrádce klubu.

Sólová dráha frontmanovi několika kapel vlila novou krev do žil. Poté co po dlouhé odmlce s Gorillaz i Blur ventiloval své kreativní nutkání v různorodých jednorázových projektech, se nyní poprvé rozhodl vystupovat sám za sebe. Výsledek? Sklízí ovace nejen za letošní studiovou desku, ale soudě podle včerejšího koncertu také za profesionální a odzbrojující živá vystoupení, na kterých ztvárňuje snad všechna alter ega z předešlých projektů v jednom: je zároveň mistrným písničkářem, rockovou hvězdou, stand-up komikem, zdatným instrumentalistou a zpěvákem i přemýšlivým pozorovatelem. 

Přečtěte si takéReport – Björk na Berlin Festivalu

Doprovodnou kapelu The Heavy Seas tvořili kytarista, bubeník a kytarista s klávesistou, ke konci se přidal i jeho dvorní sbor. Už od úvodní písně Lonely Press Play dokázal Albarn skloubit sebejistotu a bezprostřednost i drzý kukuč „kluka z Essexu“ a zkušenou polohu vyzrálého hudebníka. Na rozdíl od koncertů s kapelami byl poprvé sám za sebe a nechal nás zahlédnout útržky ze svého života. To ale neznamená, že hrál výhradně ze svého nového počinu, přestože z Everyday Robots zaznělo bezmála vše. Do setlistu zařadil i pět skladeb od Gorillaz (včetně El Mañana a hitu Clint Eastwood), dvě od Blur a The Good, the Bad and the Queen i skladbu Poison z kolaborace Rocket Juice & The Moon. 

Hlavním tématem Everyday Robots je pozorování tendencí současné, na technologiích závislé společnosti, která zahrnuje přístroje čím dál těsněji do našeho běžného života, a toho, jak se tím mění naše prožívání a vztahy. Pro svůj berlínský koncert Albarn vybral tematicky související skladby, ať už se jedná o balady Tomorrow Comes Today („The digital won’t let me go“) a Slow Country, nebo Out of Time.

Jeho starší kousky se přirozeně spojily s těmi současnými a vytvořily konzistentní, převážně melancholický celek, který namísto fňukání působil jako hudební deník plný zápisků, fotografií a videí. Spolu s Damonem jsme listovali napříč nejen jeho hudební kariérou, ale i životem, dojmy a hloubáním nad vztahy (Hostiles, You and Me, Poison), společností (Everyday Robots, Kingdom of Doom a Three Changes od The Good, the Bad and the Queen, B-side skladba All Your Life od Blur), dětstvím (Hollow Ponds). 

Publiku chvíli trvalo, než se uvolnilo a začalo na hudbu intenzivně reagovat. Rozený extrovert Albarn se ale nenechal odradit a nadšený dav nakonec visel na každém jeho slovu a nechal sebou s radostí po zbytek koncertu zmítat podle toho, jak Albarn zavelel. Když si žádal co nejhlasitější řev, Astra se otřásala v základech. Když zpíval v absolutním tichu intimní skladbu, davový zpěv umocnil atmosféru na druhou. 

I přes ironii okamžiku, kdy si několik účastníků fotilo dění na pódiu při skladbě Photographs, byl včerejší koncert důkazem, že si stále dokážeme intenzivně užít zážitek teď a tady, bez HD monitoru nebo makro zoom objektivu. Namísto lesa rukou s iPhony a fotoaparáty se totiž ruce návštěvníků vlnily, luskaly a divoce tleskaly. Publikum tak Albarnovi ukázalo, že k citu prostým robotům máme díky bohu ještě stále daleko. A on nám dal jasně najevo, že sám rozhodně nepatří do starého železa a dokáže nás hudbou za jeden koncert naplnit více než celý jeden festivalový line-up. 

Sound artista Jakob Kirkegaard – Rozhovor pro HIS Voice 2013

Tento rozhovor vznikl v květnu 2013 pro HIS Voice.

Jacob Kirkegaard: „Když pracuji s konceptem, zvuk přijde sám od sebe.“

Jacob Kirkegaard Skywire

Jacob Kirkegaard (*1975) je dánský soundartista žijícív Berlíně, který díky svým pracím a instalacím cestuje po celém světě. Vystudoval Akademii pro umění a média v Kolíně nad Rýnem a současně přednášel na Královské akademii architektury a Umělecké akademii v Kodani. Jeho práce často vycházejí z terénních nahrávek přírodních jevů, jako je sopečná činnost, vítr nebo led, které nahrává kontaktními mikrofony, hydrofony i podomácku vyrobenými elektromagnetickými přijímači. S nahrávkami pak dále pracuje v rámci instalací nebo kolaborací s dalšími umělci. Zaměřuje se speciálně na sonické jevy, které lidské ucho běžně nepostřehne, a výsledné nahrávky zasazuje do metaforických konceptů. Jeho práce se objevují v mnoha galeriích a festivalech po celém světě, nahrávky jsou vydávány na labelu Touch.

To, jak je tvůj profesionální život zaneprázdněný a zároveň vzrušující, je vidět už z tvých příspěvků na Facebooku. Stále se tam objevují informace ohledně nových projektů nebo míst, kde se zrovna nacházíš… Dokázal bys spočítat, kolik zemí jsi za loňský rok navštívil?

To mohl, ale nepamatuju si všechno, musel bych se podívat do kalendáře. Loni jsem byl v Etiopii, Egyptě, Tanzánii – v rámci Afriky. V Evropě jsem navštívil Španělsko, Portugalsko, Polsko… Ve Spojených státech pak Texas, Kalifornii, New York. A pak Mexiko, Kubu, Uruguay, Argentinu – ale to bylo nejspíš v roce 2011. Nicméně se vážně musím dívat do kalendáře, abych měl přehled o tom, kde jsem byl; pokud to neproběhlo v blízké minulosti.

Díky mojí práci jsem však už ocitl všude možně. Loni mi došlo, že jsem pokryl všechny kontinenty s výjimkou Austrálie. Dokonce i Arktidu – protože Island už je za polárním kruhem. A letos konečně pojedu do Grónska.

Pojďme se tedy nejdřív pobavit o tvých pracích z loňského roku, například o výletě do Etiopie. Kromě nahrávek jsi tam také natočil krátké filmy s režisérem Vincentem Moonem…

Během 10 dní jsme spolu natočili 5 nebo 6 krátkých filmů. Jeden z nich je například o rituálu exorcismu, další pak o speciálním second-handu. To místo se jmenuje Merkato a nachází se v Addis Abebě. Kromě toho, že tam prodávají všechno možné, zde také recyklují. Místní kupříkladu přetváří barely od nafty – vyklepávají je do původního tvaru, pak je rozříznou napůl a prodávají jako umyvadla. Takže tam v podstatě sedí skupina chlapíků, kteří bouchají kladivem do kovu. Zní to úplně jako kmenové bubnování, ale nechtěně!  

Těmito pracemi jsme chtěli ukázat, že Afrika je mnohem víc, než jen západní klišé, které ukazují pouze hladomor nebo folklór.


Jak je na tom tvůj projekt jménem  o milostných písních, který jsi stvořil pro dánskou univerzitu?

Zadání tohoto projektu pocházelo z Dánska. Státní orgán budov ve veřejném prostoru má ročně vynaložit určitou sumu na umění, které souvisí s novými stavbami. Byla tedy zřízena komise, která dostala za úkol pozvat umělce, aby něco vytvořili pro novou Univerzitu v Kodani. Já byl jedním ze 4 umělců, kteří se na tvorbě v této budově se 4 schodišti a několika ústavy podíleli. Zadali mi Ústav mezikulturních studií a regionálních studií, kde se vyučují kultury a jazyky Asie, Ruska, Východní Evropy, Středního Východu a Arktidy.

Zadaným prostorem pro mé dílo bylo tamní schodiště. Je to jediné místo ústavu, které spojuje všechny možné fakulty a studují se tam nejrůznější kultury. Rozhodl jsem se stvořit dílo, které by se soustředilo na cosi, co se v tomto ústavu tak úplně nenaučíte, ale přesto to o daných kulturách mnoho vypovídá. Také jsem chtěl, aby v rámci schodiště byly reprezentovány jazyky, které tam jsou studovány. Rozhodl jsem se nakonec pro milostné písně, protože každá kultura nějaké má. A tak jsem během celého jednoho roku nahrál přes 80 písní o lásce, zpívané lidmi, jejichž rodné jazyky jsou na institutu vyučovány.

Inspirace pro toto dílo vzešla od Abeda, mého dobrého přítele s palestinskými kořeny, jenž vlastní spoustu hudby od Oum Kalsoumové, egyptské divy. Jednou mi pustil její živou nahrávku a vysvětlil mi, že sice často zpívá ten samý text pořád dokola, ale nikdy to nefrázuje stejně. Vždy je to jiné. Získal jsem z toho pocit, že jsem nějakým způsobem pochopil cosi z egyptské kultury. Něco byť abstraktního, ale přesto důležitého. Určitý pocit. A řekl bych, že každá kultura má svůj specifický pocit. Pocit, interpretaci a poezii lásky.

Sběr a výzkum písní o lásce více než 20 kultur mě toho mnoho naučil. Některé z nich se Vás skutečně dotknou, zatímco jiné jsou jen upatlaný kýč! Potkat se s někým cizím jen kvůli nahrání písničky o lásce byla navíc poměrně choulostivá záležitost. A díky tomu to vždy byla krásná zkušenost. Doporučuji každému, aby nahrával písně o lásce! Někdy je to sice trochu laciné, ale udělá Vám to dobře.

Jacob Kirkegaard

Výsledek prý vypadá jako obrovská trubka.

Ano, a asi tam zůstane na věky, jak je pevná. Je vyrobena z tenké oceli, měří 27 metrů a váží přes 400 kilogramů. Uvnitř je zabudováno 24 mikrofonů s kabely po stranách, které rovnoměrně šíří zvuk. V místech, kudy prochází zvuk ven, jsou malé dírky. Celé to bylo zhotoveno průmyslově, speciálně pro tuto instalaci. Láska a ocel, totální Joy Division.

Písně, mezi nimiž jsou dlouhé prodlevy, znějí ven dírkami v náhodném pořadí. Řídí je počítač, umístěný ve sklepě. Zvuk se šíří následovně: Všechny mikrofony hrají vždy současně, ale o tom, odkud se zvuky ozývají, rozhoduje virtuální „bod zdroje“. Zvuk se trubkou pohybuje určitou rychlostí; pokud by například někdo zpíval ve 4. patře a já bych stál ve sklepě, jeho zpěv bych slyšel trošku opožděně.

Onen virtuální zdroj zpěvu se trubkou nůže pohybovat – občas je dole, občas uprostřed, občas vyjede až nahoru. Nachází-li se zdroj zrovna uprostřed, hraje sice přímo z prostředku, trvá ale několik milisekund, než se píseň rozezní ven, díky čemuž ten zpěv zní přirozeně. Tohle všechno a mnohem víc naprogramoval můj skvělý kolega Dominik Hildebrand.

Takže to zní, jako kdyby tam někdo doopravdy zpíval?

Ano, to byl náš účel. Kvalita mikrofonů je také výborná. Takže když stojíš vedle trubky, neslyšíš, odkud přesně se zpěv ozývá. Jeho zdroj je poněkud abstraktní.

Navíc jsem zkombinoval nahrávky písní o lásce s terénními nahrávkami, které jsem pořídil na kontinentech, na kterých se vyskytují kultury a jazyky, studované na tamním oddělení. Protože jsem totiž na mnohých z těch míst už byl, vlastním bohatou kolekci terénních nahrávek, z nichž jsem pak některé použil právě pro tuhle instalci. Když se člověk prochází po schodišti, slyší kromě milostných písní třeba zvuk lesa v Japonsku či Thajsku, nebo kostel v Rusku. Dodatečně jsem k tomuto dílu vytvořil i webovou stránku, kde může kdokoliv pozvaný poslouchat a číst si o všech použitých písních o lásce.

A co další instalace v Dánsku, na které jsi nedávno pracoval? Mám na mysli site-specific instalaci jménem TØRST.

Byl jsem pozván, abych udělal instalaci ve starém vypuštěném bazénu. Použil jsem pro ni staré i novější nahrávky gejzírů a sopečné aktivity na Islandu, které jsem nahrával akustickými mikrofony nad zemí, a vibračními senzory, umístěnými pod zemským povrchem. Přehrávalo je 16 mikrofonů umístěných kolem dokola bazénu.

Když totiž vstoupíte do vypuštěného bazénu, jste pořád natolik zvyklí na představu hladiny; toho, co je nad, a toho, co je pod ní; že se pořád cítíte jako pod vodou. Tenhle pocit jsem ještě zvýraznil tím, že jsem mikrofony umístil na stejnou úroveň, kam dřív sahala vodní hladina. Což znamená, že pokud jste vkročili do hluboké části bazénu, mikrofony byly vysoko nad Vámi. Těch 16 nahrávek, které jsem pořídil nad zemí, se pozvolna měnilo. Na dno bazénu jsem pak instaloval subwoofer, ze kterého se ozýval stejný vulkanický jev, ale nahravý vibrančími senzory pod zemí. Můj cíl při tvorbě tohoto díla bylo vytvořit vertikální zvukový prostor v zemi.


Takže bylo možné cítit zvuk fyzicky, pokud člověk stál na dně bazénu?

Ano. Lidem se to moc líbilo a užívali si to. Klouzali se dolů, seděli na zadku na dně a pak zas šplhali vzhůru… Byl to větší úspěch, než jsem čekal.

Na tvých pracích je něco, čím jsou zajímavé pro mnoho lidí. Podle mě máš jako zvukový umělec poměrně metaforický přístup. Koncepty tvých prací jsou zčásti velice jednoduché, ale současně i působivé a ukazují divákům novou perspektivu, práce samotné pak poskytují silnou zkušenost.

Podle mě není tolik důležité pracovat s „Wow“ momentem, protože nechci, aby moje umění vyvolávalo rekace jako „Páni, mrkněte na tohle, hele duha, nebo mlha v místnosti, můžem si tady hrát s dětma!“. Tohle nechci. Samozřejmě bych rád předal lidem zkušenost, ale ne za cenu toho, že se z mého umění stane zábavní park nebo pořad Believe It or Not.

Řekněme si tedy něco o tvém dalším neotřelém projektu – albu se dvěmi tvými nahrávkami, Labyrinthitis a Church, které interpretoval dánský soubor SCENATET. Zajímalo by mě, jak jsi přišel na nápad, nechat tvoje terénní nahrávky interpretovat klasickými hudebníky? A jak jsi spokojen s výsledky?

S výsledky jsem nesmírně spokojený, chci tenhle přístup prozkoumat víc do hloubky. Nápad vychází z faktu, že můj původ je v hudebním prostředí. Dřív jsem dělal hudbu a jak je vidět, stále ji hodně poslouchám (pokyne rukou směrem k policím přeplněným deskami). Jenže mě hudební tvorba, tvorba melodie a rytmu, časem začala nudit.

To ale ani nepotřebuješ k tomu, abys mohl dělat hudbu!

(smích) To vím. Ale zkrátka o všem příliš pochybuji, i pokud se jedná o takzvaný sound art, nebo když dělám drone; vlastně v jakékoliv studiové produkci. Vždycky se sám sebe ptám: Ale proč? Proč tenhle tón? Proč rytmus? Proč by to mělo být takhle? Mělo by to být rychle, nebo snad pomalu… Proč? Já nevím! Nakonec nechci dělat vůbec nic. To je v podstatě jeden z důvodů, proč jsem se začal zabývat víc konceptuální tvorbou. Když totiž pracuji s konceptem, nebo lépe řečeno s metodou, je to pro mě hotové. Zvuk se objeví sám od sebe, já sám nemusím dělat nic. Stačí metoda, a zvuk se objeví tak, jak je. A je také akceptován pro to, čím je.

Přiblížil bys nám tedy metody a koncepty nahrávek, které jsi následně nahrát se SCENATET?

Labyrinthitis je tvořen tóny, které jsou generovány mýma vlastníma ušima. Tomuto jevu se říká oktoakustická emise. Svými oktoakustickými emisemi, které jsem nahrál, jsem dokázal, aby uši mých posluchačů také vytvářely tóny jakožto odezvu na zvuky vytvořené mýma ušima v Labyrinthitis.

Tón, který je v uchu vytvářen, se dá předpovědět. Pokud do ucha zahraješ dva tóny v určitém poměru, v uchu se vytvoří o něco nižší frekvence. Určitým způsobem je tedy možné nechat uši zahrát určitý tón; můžeme ho nazývat třeba „tón rozdílu.

Vědci na DTU v Dánsku nechaly mé uši hrát a výsledek zase nahráli. Já jsem z těchto tónů, vzniklých v mých vlastních uších, následně odfiltroval šum a upravil jsem je tak, aby byly v tom samém poměru, v jakém jsem je prve pouštěl do svého ucha, aby v něm vytvořily slyšitelné frekvence. Tyto „ušní tóny“ jsem pak zahrál publiku. Pokud tedy publikum poslouchá mé „ušní tóny“, jejich uši začnou uvnitř také vytvářet odezvu.

Kompozice je tedy založená na principu, kdy ucho v podstatě mechanicky rezonuje sebou samým. Tohle je přesně jeden z příkladů, kdy jsem použil metodu nebo koncept na kompozici – nechal jsem odezvy rezonantních frekvencí vnitřního ucha, aby kompozici vytvořily za mě.

Co se týče díla Church z Černobylu, původně jsem nahrával ambientní zvuk opuštěného kostela a pak to pouštěl zpět do prostoru, zatímco jsem to současně znovu nahrával. To jsem zopakoval dohromady desetkrát, až se konečně objevily nějaké frekvence. Podobně jsem sice postupoval ve všech 4 pokojích, ale výsledné frekvence a přerušované beaty jsou u každého z nich jedinečné.

Nahrávka se stala součástí CD 4 ROOMS, které vyšlo na vydavatelství Touch v roce 2008. Frekvence a ambientní šum, které byly v tomto černobylském kostele vyvolány, byly přepsány pro nástroje. Ambientní zvuky pokoje byly například reprodukovány za pomocí perkusí, konkrétně kovových plátů a čínských gongů.

Zahrál jsi muzikantům z ansámblu originální nahrávky Labyrinthitis and Church, aby si mohli sami vybrat nástroje, které by nejlépe kopírovaly původní zvuky?

Ne tak docela. O všem jsem rozhodoval já spolu s Nielsem Rønsholdtem ze SCENATET, jenž mi také pomohl s přepisem, a radil mi, jak si mám poradit s témbry. Je to vážně úžasný soubor, vedený Annou Berit Asp Christensenovou. Doufám, že s nimi budu spolupracovat i nadále.

Přístup k tvorbě s tímto souborem je rozhodně spíš neutrální, co se týče autorského hlediska – tóny nepochází z tvojí vlastní hlavy, ale z hlav, respektive uší, publika, nebo z prostředí, které nahráváš.

A z metody, kterou používám. Cítím, že v tomhle smyslu začínám objevovat nové možnosti vlastního vnímání hudby. Řekl bych ale, že se mi to docela dobře daří bez toho, abych byl si musel sednout ke stolu a skládat s úmyslem vyjádřit hudbou svoje emoce.

Takže jsi nyní našel vlastní způsob hudební kompozice. Hodláš ho rozvíjet?

Určitě! Rád bych nahrál další pokoje z 4 ROOMS a více spolupracoval s hudebníky.

Když mluvíme o kolaboracích, co tvá spolupráce s Else Marie Pade, dánskou pionýrkou elektronické hudby? Oba jste byli nominováni na Nordic Music Price.

Else Marie Pade byla znovuobjevena asi tak před 15 lety. Mnoho let pracovala pro dánské rádio, kde skládala hudbu, stejně jako tenkrát Stockhausen v Kolíně nad Rýnem nebo Pierre Schaeffer v Paříži. S oběma se také setkala. Ale dřív, než se všechno tohle stalo, byla během 2. světové války aktivní v hnutí odporu proti nacismu, což jí bohužel koncem války stálo pobyt v koncentračním táboře. Právě tam se ale rozhodla, že pokud se dostane ven živá, zasvětí svůj život zvuku.

Naše spolupráce začala poté, co jsem byl vyzván, abych zremixoval a zahrál dvě z jejích skladeb. Po koncertě za mnou přišla a řekla mi: „Když poslouchám, jakým způsobem jsi zremixoval má díla, vím, že vnímáš zvuk podobně, jako já.“ Později, když jsem v Medical Museion v Dánsku uváděl premiéru Labyrinthitis, jsme se sešli znovu. Tehdy mi řekla, že jí má práce připomíná nějaké její experimenty ze 60. let, které pojmenovala Svævninger a které jsou založené na specifických intervalech zvukových frekvencí a objevování různých tónů. Uvědomili jsme si, že máme mnoho společného a že bychom spolu měli pracovat. Bohužel ale trvalo další 4 roky, než jsme se k tomu dostali. Else Marie Pade je nyní 89 let.

Šance na spolupráci se nakonec objevila, když jsem byl pozván na dánský festival jménem Wundergrund. Zeptali se mě, zda bych si nechtěl zahrát ještě s někým, tak jsem okamžitě navrhl Else Marie Pade a dostal pozitivní odezvu. A protože jsme byli oba nominováni na tu samou cenu (kterou jsme nakonec ani jeden nedostali), spolupráce byla nabíledni. Následovalo mnoho času stráveného vzájemnou komunikací o zvuku, a čeho chceme dosáhnout. Navrhla, abych použil některé nikdy nevydané magnetické pásky s jejími experimenty, včetně Svævninger.  Spolupráce vyústila ve společný koncert ve staré budově rádia, kde v 60. letech pracovala. V současnosti o našem setkání s Else Marie Pade vytváří portrét dánská filmařka Sofie Tønsberg.

To zní jako skvělý materiál pro film! Mohl bys na závěr shrnout, co tě čeká tento rok?

Kromě dokončování díla ♥ pro dánskou univerzitu jsem vytvořil zvuk a hudbu k uzbeckému filmu 40 Days of Silence režisérky Saodat Ismailové. Sám teď vlastně také dělám jeden film, pro dánskou výstavu inspirovanou hnutím FLUXUS. Uskuteční se na ostrově Møn v domě jednoho z nejzajímavějších dánských umělců, Henninga Christiansena, který zesnul v roce 2008.

V červnu budu ve vědeckém muzeu CosmoCaixa v Barceloně vystavovat Labyrinthitis jako instalaci, v rámci čehož ji také zahraji živě se SCENATET. Ten samý měsíc pojedu do Grónska, kde budu nahrávat zvuky pro své nové dílo, které tvořím pro výstavu jménem ARCTIC konanou v Muzeu moderního umění Lousiana v Dánsku. A v srpnu se účastním výstavy Soundings v newyorské MoMA, což bude první výstava MoMA zaměřená na sound art.

Tak to gratuluji!

Děkuju, je to úžasné. Jsem moc rád, že mohu v umění věřit svému srdci a nepochybovat o každém kroku, který dělám. Nedávno jsem viděl facebookový status od jednoho kluka, kde psal: „Máte vy tam venku taky někdy pocit, že všechno, co jako umělci děláte, nedává žádný smysl?“ Musím se přiznat, že já ten pocit teda rozhodně nemám!

 Jacob Kirkegaard Skywire

Vybraná diskografie:

Eldfjall, Touch (2005)

Four Rooms, Touch (2006)

Labyrinthitis, Touch (2008)