Sound artista Jakob Kirkegaard – Rozhovor pro HIS Voice 2013

Tento rozhovor vznikl v květnu 2013 pro HIS Voice.

Jacob Kirkegaard: „Když pracuji s konceptem, zvuk přijde sám od sebe.“

Jacob Kirkegaard Skywire

Jacob Kirkegaard (*1975) je dánský soundartista žijícív Berlíně, který díky svým pracím a instalacím cestuje po celém světě. Vystudoval Akademii pro umění a média v Kolíně nad Rýnem a současně přednášel na Královské akademii architektury a Umělecké akademii v Kodani. Jeho práce často vycházejí z terénních nahrávek přírodních jevů, jako je sopečná činnost, vítr nebo led, které nahrává kontaktními mikrofony, hydrofony i podomácku vyrobenými elektromagnetickými přijímači. S nahrávkami pak dále pracuje v rámci instalací nebo kolaborací s dalšími umělci. Zaměřuje se speciálně na sonické jevy, které lidské ucho běžně nepostřehne, a výsledné nahrávky zasazuje do metaforických konceptů. Jeho práce se objevují v mnoha galeriích a festivalech po celém světě, nahrávky jsou vydávány na labelu Touch.

To, jak je tvůj profesionální život zaneprázdněný a zároveň vzrušující, je vidět už z tvých příspěvků na Facebooku. Stále se tam objevují informace ohledně nových projektů nebo míst, kde se zrovna nacházíš… Dokázal bys spočítat, kolik zemí jsi za loňský rok navštívil?

To mohl, ale nepamatuju si všechno, musel bych se podívat do kalendáře. Loni jsem byl v Etiopii, Egyptě, Tanzánii – v rámci Afriky. V Evropě jsem navštívil Španělsko, Portugalsko, Polsko… Ve Spojených státech pak Texas, Kalifornii, New York. A pak Mexiko, Kubu, Uruguay, Argentinu – ale to bylo nejspíš v roce 2011. Nicméně se vážně musím dívat do kalendáře, abych měl přehled o tom, kde jsem byl; pokud to neproběhlo v blízké minulosti.

Díky mojí práci jsem však už ocitl všude možně. Loni mi došlo, že jsem pokryl všechny kontinenty s výjimkou Austrálie. Dokonce i Arktidu – protože Island už je za polárním kruhem. A letos konečně pojedu do Grónska.

Pojďme se tedy nejdřív pobavit o tvých pracích z loňského roku, například o výletě do Etiopie. Kromě nahrávek jsi tam také natočil krátké filmy s režisérem Vincentem Moonem…

Během 10 dní jsme spolu natočili 5 nebo 6 krátkých filmů. Jeden z nich je například o rituálu exorcismu, další pak o speciálním second-handu. To místo se jmenuje Merkato a nachází se v Addis Abebě. Kromě toho, že tam prodávají všechno možné, zde také recyklují. Místní kupříkladu přetváří barely od nafty – vyklepávají je do původního tvaru, pak je rozříznou napůl a prodávají jako umyvadla. Takže tam v podstatě sedí skupina chlapíků, kteří bouchají kladivem do kovu. Zní to úplně jako kmenové bubnování, ale nechtěně!  

Těmito pracemi jsme chtěli ukázat, že Afrika je mnohem víc, než jen západní klišé, které ukazují pouze hladomor nebo folklór.

 

Jak je na tom tvůj projekt jménem  o milostných písních, který jsi stvořil pro dánskou univerzitu?

Zadání tohoto projektu pocházelo z Dánska. Státní orgán budov ve veřejném prostoru má ročně vynaložit určitou sumu na umění, které souvisí s novými stavbami. Byla tedy zřízena komise, která dostala za úkol pozvat umělce, aby něco vytvořili pro novou Univerzitu v Kodani. Já byl jedním ze 4 umělců, kteří se na tvorbě v této budově se 4 schodišti a několika ústavy podíleli. Zadali mi Ústav mezikulturních studií a regionálních studií, kde se vyučují kultury a jazyky Asie, Ruska, Východní Evropy, Středního Východu a Arktidy.

Zadaným prostorem pro mé dílo bylo tamní schodiště. Je to jediné místo ústavu, které spojuje všechny možné fakulty a studují se tam nejrůznější kultury. Rozhodl jsem se stvořit dílo, které by se soustředilo na cosi, co se v tomto ústavu tak úplně nenaučíte, ale přesto to o daných kulturách mnoho vypovídá. Také jsem chtěl, aby v rámci schodiště byly reprezentovány jazyky, které tam jsou studovány. Rozhodl jsem se nakonec pro milostné písně, protože každá kultura nějaké má. A tak jsem během celého jednoho roku nahrál přes 80 písní o lásce, zpívané lidmi, jejichž rodné jazyky jsou na institutu vyučovány.

Inspirace pro toto dílo vzešla od Abeda, mého dobrého přítele s palestinskými kořeny, jenž vlastní spoustu hudby od Oum Kalsoumové, egyptské divy. Jednou mi pustil její živou nahrávku a vysvětlil mi, že sice často zpívá ten samý text pořád dokola, ale nikdy to nefrázuje stejně. Vždy je to jiné. Získal jsem z toho pocit, že jsem nějakým způsobem pochopil cosi z egyptské kultury. Něco byť abstraktního, ale přesto důležitého. Určitý pocit. A řekl bych, že každá kultura má svůj specifický pocit. Pocit, interpretaci a poezii lásky.

Sběr a výzkum písní o lásce více než 20 kultur mě toho mnoho naučil. Některé z nich se Vás skutečně dotknou, zatímco jiné jsou jen upatlaný kýč! Potkat se s někým cizím jen kvůli nahrání písničky o lásce byla navíc poměrně choulostivá záležitost. A díky tomu to vždy byla krásná zkušenost. Doporučuji každému, aby nahrával písně o lásce! Někdy je to sice trochu laciné, ale udělá Vám to dobře.

Jacob Kirkegaard

Výsledek prý vypadá jako obrovská trubka.

Ano, a asi tam zůstane na věky, jak je pevná. Je vyrobena z tenké oceli, měří 27 metrů a váží přes 400 kilogramů. Uvnitř je zabudováno 24 mikrofonů s kabely po stranách, které rovnoměrně šíří zvuk. V místech, kudy prochází zvuk ven, jsou malé dírky. Celé to bylo zhotoveno průmyslově, speciálně pro tuto instalaci. Láska a ocel, totální Joy Division.

Písně, mezi nimiž jsou dlouhé prodlevy, znějí ven dírkami v náhodném pořadí. Řídí je počítač, umístěný ve sklepě. Zvuk se šíří následovně: Všechny mikrofony hrají vždy současně, ale o tom, odkud se zvuky ozývají, rozhoduje virtuální „bod zdroje“. Zvuk se trubkou pohybuje určitou rychlostí; pokud by například někdo zpíval ve 4. patře a já bych stál ve sklepě, jeho zpěv bych slyšel trošku opožděně.

Onen virtuální zdroj zpěvu se trubkou nůže pohybovat – občas je dole, občas uprostřed, občas vyjede až nahoru. Nachází-li se zdroj zrovna uprostřed, hraje sice přímo z prostředku, trvá ale několik milisekund, než se píseň rozezní ven, díky čemuž ten zpěv zní přirozeně. Tohle všechno a mnohem víc naprogramoval můj skvělý kolega Dominik Hildebrand.

Takže to zní, jako kdyby tam někdo doopravdy zpíval?

Ano, to byl náš účel. Kvalita mikrofonů je také výborná. Takže když stojíš vedle trubky, neslyšíš, odkud přesně se zpěv ozývá. Jeho zdroj je poněkud abstraktní.

Navíc jsem zkombinoval nahrávky písní o lásce s terénními nahrávkami, které jsem pořídil na kontinentech, na kterých se vyskytují kultury a jazyky, studované na tamním oddělení. Protože jsem totiž na mnohých z těch míst už byl, vlastním bohatou kolekci terénních nahrávek, z nichž jsem pak některé použil právě pro tuhle instalci. Když se člověk prochází po schodišti, slyší kromě milostných písní třeba zvuk lesa v Japonsku či Thajsku, nebo kostel v Rusku. Dodatečně jsem k tomuto dílu vytvořil i webovou stránku, kde může kdokoliv pozvaný poslouchat a číst si o všech použitých písních o lásce.

A co další instalace v Dánsku, na které jsi nedávno pracoval? Mám na mysli site-specific instalaci jménem TØRST.

Byl jsem pozván, abych udělal instalaci ve starém vypuštěném bazénu. Použil jsem pro ni staré i novější nahrávky gejzírů a sopečné aktivity na Islandu, které jsem nahrával akustickými mikrofony nad zemí, a vibračními senzory, umístěnými pod zemským povrchem. Přehrávalo je 16 mikrofonů umístěných kolem dokola bazénu.

Když totiž vstoupíte do vypuštěného bazénu, jste pořád natolik zvyklí na představu hladiny; toho, co je nad, a toho, co je pod ní; že se pořád cítíte jako pod vodou. Tenhle pocit jsem ještě zvýraznil tím, že jsem mikrofony umístil na stejnou úroveň, kam dřív sahala vodní hladina. Což znamená, že pokud jste vkročili do hluboké části bazénu, mikrofony byly vysoko nad Vámi. Těch 16 nahrávek, které jsem pořídil nad zemí, se pozvolna měnilo. Na dno bazénu jsem pak instaloval subwoofer, ze kterého se ozýval stejný vulkanický jev, ale nahravý vibrančími senzory pod zemí. Můj cíl při tvorbě tohoto díla bylo vytvořit vertikální zvukový prostor v zemi.

 

Takže bylo možné cítit zvuk fyzicky, pokud člověk stál na dně bazénu?

Ano. Lidem se to moc líbilo a užívali si to. Klouzali se dolů, seděli na zadku na dně a pak zas šplhali vzhůru… Byl to větší úspěch, než jsem čekal.

Na tvých pracích je něco, čím jsou zajímavé pro mnoho lidí. Podle mě máš jako zvukový umělec poměrně metaforický přístup. Koncepty tvých prací jsou zčásti velice jednoduché, ale současně i působivé a ukazují divákům novou perspektivu, práce samotné pak poskytují silnou zkušenost.

Podle mě není tolik důležité pracovat s „Wow“ momentem, protože nechci, aby moje umění vyvolávalo rekace jako „Páni, mrkněte na tohle, hele duha, nebo mlha v místnosti, můžem si tady hrát s dětma!“. Tohle nechci. Samozřejmě bych rád předal lidem zkušenost, ale ne za cenu toho, že se z mého umění stane zábavní park nebo pořad Believe It or Not.

Řekněme si tedy něco o tvém dalším neotřelém projektu – albu se dvěmi tvými nahrávkami, Labyrinthitis a Church, které interpretoval dánský soubor SCENATET. Zajímalo by mě, jak jsi přišel na nápad, nechat tvoje terénní nahrávky interpretovat klasickými hudebníky? A jak jsi spokojen s výsledky?

S výsledky jsem nesmírně spokojený, chci tenhle přístup prozkoumat víc do hloubky. Nápad vychází z faktu, že můj původ je v hudebním prostředí. Dřív jsem dělal hudbu a jak je vidět, stále ji hodně poslouchám (pokyne rukou směrem k policím přeplněným deskami). Jenže mě hudební tvorba, tvorba melodie a rytmu, časem začala nudit.

To ale ani nepotřebuješ k tomu, abys mohl dělat hudbu!

(smích) To vím. Ale zkrátka o všem příliš pochybuji, i pokud se jedná o takzvaný sound art, nebo když dělám drone; vlastně v jakékoliv studiové produkci. Vždycky se sám sebe ptám: Ale proč? Proč tenhle tón? Proč rytmus? Proč by to mělo být takhle? Mělo by to být rychle, nebo snad pomalu… Proč? Já nevím! Nakonec nechci dělat vůbec nic. To je v podstatě jeden z důvodů, proč jsem se začal zabývat víc konceptuální tvorbou. Když totiž pracuji s konceptem, nebo lépe řečeno s metodou, je to pro mě hotové. Zvuk se objeví sám od sebe, já sám nemusím dělat nic. Stačí metoda, a zvuk se objeví tak, jak je. A je také akceptován pro to, čím je.

Přiblížil bys nám tedy metody a koncepty nahrávek, které jsi následně nahrát se SCENATET?

Labyrinthitis je tvořen tóny, které jsou generovány mýma vlastníma ušima. Tomuto jevu se říká oktoakustická emise. Svými oktoakustickými emisemi, které jsem nahrál, jsem dokázal, aby uši mých posluchačů také vytvářely tóny jakožto odezvu na zvuky vytvořené mýma ušima v Labyrinthitis.

Tón, který je v uchu vytvářen, se dá předpovědět. Pokud do ucha zahraješ dva tóny v určitém poměru, v uchu se vytvoří o něco nižší frekvence. Určitým způsobem je tedy možné nechat uši zahrát určitý tón; můžeme ho nazývat třeba „tón rozdílu.

Vědci na DTU v Dánsku nechaly mé uši hrát a výsledek zase nahráli. Já jsem z těchto tónů, vzniklých v mých vlastních uších, následně odfiltroval šum a upravil jsem je tak, aby byly v tom samém poměru, v jakém jsem je prve pouštěl do svého ucha, aby v něm vytvořily slyšitelné frekvence. Tyto „ušní tóny“ jsem pak zahrál publiku. Pokud tedy publikum poslouchá mé „ušní tóny“, jejich uši začnou uvnitř také vytvářet odezvu.

Kompozice je tedy založená na principu, kdy ucho v podstatě mechanicky rezonuje sebou samým. Tohle je přesně jeden z příkladů, kdy jsem použil metodu nebo koncept na kompozici – nechal jsem odezvy rezonantních frekvencí vnitřního ucha, aby kompozici vytvořily za mě.

Co se týče díla Church z Černobylu, původně jsem nahrával ambientní zvuk opuštěného kostela a pak to pouštěl zpět do prostoru, zatímco jsem to současně znovu nahrával. To jsem zopakoval dohromady desetkrát, až se konečně objevily nějaké frekvence. Podobně jsem sice postupoval ve všech 4 pokojích, ale výsledné frekvence a přerušované beaty jsou u každého z nich jedinečné.

Nahrávka se stala součástí CD 4 ROOMS, které vyšlo na vydavatelství Touch v roce 2008. Frekvence a ambientní šum, které byly v tomto černobylském kostele vyvolány, byly přepsány pro nástroje. Ambientní zvuky pokoje byly například reprodukovány za pomocí perkusí, konkrétně kovových plátů a čínských gongů.

Zahrál jsi muzikantům z ansámblu originální nahrávky Labyrinthitis and Church, aby si mohli sami vybrat nástroje, které by nejlépe kopírovaly původní zvuky?

Ne tak docela. O všem jsem rozhodoval já spolu s Nielsem Rønsholdtem ze SCENATET, jenž mi také pomohl s přepisem, a radil mi, jak si mám poradit s témbry. Je to vážně úžasný soubor, vedený Annou Berit Asp Christensenovou. Doufám, že s nimi budu spolupracovat i nadále.

Přístup k tvorbě s tímto souborem je rozhodně spíš neutrální, co se týče autorského hlediska – tóny nepochází z tvojí vlastní hlavy, ale z hlav, respektive uší, publika, nebo z prostředí, které nahráváš.

A z metody, kterou používám. Cítím, že v tomhle smyslu začínám objevovat nové možnosti vlastního vnímání hudby. Řekl bych ale, že se mi to docela dobře daří bez toho, abych byl si musel sednout ke stolu a skládat s úmyslem vyjádřit hudbou svoje emoce.

Takže jsi nyní našel vlastní způsob hudební kompozice. Hodláš ho rozvíjet?

Určitě! Rád bych nahrál další pokoje z 4 ROOMS a více spolupracoval s hudebníky.

Když mluvíme o kolaboracích, co tvá spolupráce s Else Marie Pade, dánskou pionýrkou elektronické hudby? Oba jste byli nominováni na Nordic Music Price.

Else Marie Pade byla znovuobjevena asi tak před 15 lety. Mnoho let pracovala pro dánské rádio, kde skládala hudbu, stejně jako tenkrát Stockhausen v Kolíně nad Rýnem nebo Pierre Schaeffer v Paříži. S oběma se také setkala. Ale dřív, než se všechno tohle stalo, byla během 2. světové války aktivní v hnutí odporu proti nacismu, což jí bohužel koncem války stálo pobyt v koncentračním táboře. Právě tam se ale rozhodla, že pokud se dostane ven živá, zasvětí svůj život zvuku.

Naše spolupráce začala poté, co jsem byl vyzván, abych zremixoval a zahrál dvě z jejích skladeb. Po koncertě za mnou přišla a řekla mi: „Když poslouchám, jakým způsobem jsi zremixoval má díla, vím, že vnímáš zvuk podobně, jako já.“ Později, když jsem v Medical Museion v Dánsku uváděl premiéru Labyrinthitis, jsme se sešli znovu. Tehdy mi řekla, že jí má práce připomíná nějaké její experimenty ze 60. let, které pojmenovala Svævninger a které jsou založené na specifických intervalech zvukových frekvencí a objevování různých tónů. Uvědomili jsme si, že máme mnoho společného a že bychom spolu měli pracovat. Bohužel ale trvalo další 4 roky, než jsme se k tomu dostali. Else Marie Pade je nyní 89 let.

Šance na spolupráci se nakonec objevila, když jsem byl pozván na dánský festival jménem Wundergrund. Zeptali se mě, zda bych si nechtěl zahrát ještě s někým, tak jsem okamžitě navrhl Else Marie Pade a dostal pozitivní odezvu. A protože jsme byli oba nominováni na tu samou cenu (kterou jsme nakonec ani jeden nedostali), spolupráce byla nabíledni. Následovalo mnoho času stráveného vzájemnou komunikací o zvuku, a čeho chceme dosáhnout. Navrhla, abych použil některé nikdy nevydané magnetické pásky s jejími experimenty, včetně Svævninger.  Spolupráce vyústila ve společný koncert ve staré budově rádia, kde v 60. letech pracovala. V současnosti o našem setkání s Else Marie Pade vytváří portrét dánská filmařka Sofie Tønsberg.

To zní jako skvělý materiál pro film! Mohl bys na závěr shrnout, co tě čeká tento rok?

Kromě dokončování díla ♥ pro dánskou univerzitu jsem vytvořil zvuk a hudbu k uzbeckému filmu 40 Days of Silence režisérky Saodat Ismailové. Sám teď vlastně také dělám jeden film, pro dánskou výstavu inspirovanou hnutím FLUXUS. Uskuteční se na ostrově Møn v domě jednoho z nejzajímavějších dánských umělců, Henninga Christiansena, který zesnul v roce 2008.

V červnu budu ve vědeckém muzeu CosmoCaixa v Barceloně vystavovat Labyrinthitis jako instalaci, v rámci čehož ji také zahraji živě se SCENATET. Ten samý měsíc pojedu do Grónska, kde budu nahrávat zvuky pro své nové dílo, které tvořím pro výstavu jménem ARCTIC konanou v Muzeu moderního umění Lousiana v Dánsku. A v srpnu se účastním výstavy Soundings v newyorské MoMA, což bude první výstava MoMA zaměřená na sound art.

Tak to gratuluji!

Děkuju, je to úžasné. Jsem moc rád, že mohu v umění věřit svému srdci a nepochybovat o každém kroku, který dělám. Nedávno jsem viděl facebookový status od jednoho kluka, kde psal: „Máte vy tam venku taky někdy pocit, že všechno, co jako umělci děláte, nedává žádný smysl?“ Musím se přiznat, že já ten pocit teda rozhodně nemám!

 Jacob Kirkegaard Skywire

http://fonikdk.blogspot.de/

Vybraná diskografie:

Eldfjall, Touch (2005)

Four Rooms, Touch (2006)

Labyrinthitis, Touch (2008)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s