Norwegian Wood VS Greenwood

Hudbu k filmové adaptaci slavného románu Norské dřevo od Haruki Murakamiho má na svědomí Jonny Greenwood. Soundtrack vychází právě v těchto dnech u příležitosti japonské premiéry filmu.

Přestože film přijde do našich kin až v dubnu příštího roku, v Japonsku jde na plátna právě teď a spolu s ním vychází v hudebních obchodech působivý soundtrack. Důvěru v kvalitní filmové zpracování vložil autor světoznámého bestselleru Haruki Murakami do rukou vietnamského filmaře Anh Hung Trana (Vůně zelené papáje). Po několikaletém přemlouvání a třídenních přípravách řekl Tranovi spisovatel jednoduše: „Jestli může ten film někdo natočit, tak jen vy a nikdo jiný.“ Přestože recenze z celosvětové premiéry na benátském filmovém festivalu o filmu říkají, že oproti knižní předloze je kvůli snaze zachytit melancholickou atmosféru příliš rozvláčný, soundtrack skoro nemá hluchá místa.

Hrdinové příběhu na svůj mladý věk zažívají těžké a bezvýchodné chvíle, ze kterých se jejich duše nedokážou zcela regenerovat. Nad filmem se tedy prý vznáší pojem „mono no aware“, což je speciální japonské pojmenování pro jejich zvláštní způsob buddhistické rezignace nad utrpením okolního světa a podvolení se osudu. Jonny Greenwooda se ovšem podle jeho prozatímní práce nic takového netýká a podobá se spíše samotnému spisovateli – člověku plnému železné disciplíny a neúnavné pracovitosti. O Greenwoodovi se totiž mimo jiné říká, že je jedním z nejinvenčnějších kytaristů současnosti.

Představuje živelnou kreativní sílu, která se i přes střídání stylů i nástrojů zhlédla v nebojácné osobitosti. Proslavil se zejména díky anglické kapele Radiohead, kam ho přivedl jeho starší bratr Colin, a Jonny se stal druhým nejvlivnějším členem po excentrikovi Thomu Yorkeovi. Jeho agresivní styl hraní na kytaru podpořený faktem, že si nástroje sám předělával k docílení tvrdších a šílenějších zvuků, uhranul fanoušky kapely už v prvním slavném singlu Creep, kdy kytara doslova rozřeže jinak pubertálně-melancholický výlev. Také to byl tento multiinstrumentalista, kdo přitáhl do kapely nejen kvanta dalších nástrojů, ale i elektronická zařízení jako modulární syntezátory nebo laptop, se kterými si pohrává ve studiu i na pódiu.

Díky studiu violy v dětství a aktivním a zkoumavým přístupem k různým nástrojům dostal rok po vydání sólového debutu a zároveň jeho prvního soundtracku k filmu Bodysong z roku 2003 místo skladatele pro koncertní orchestr BBC. Napsal pro něj několik úspěšných neoklasických kousků a v roce 2006 vyhrál s dílem Popcorn Superhet Receiver dokonce cenu posluchačů v rámci British Composer Award. Před dvěma lety potom vyšel zatím jeho nejslavnější soundtrack ke snímku Až na krev od Paula Thomase, za jehož temnou energii a kompaktnost s příběhem byl notně chválen kritikou.

V hudbě pro Norské dřevo se stejně jako u předchozího soundtracku překvapivě drží akustické hudby a autentických nahrávek s orchestrem BBC bez znatelnější postprodukce. Na rozdíl od Až na krev se v novince omezuje téměř výhradně na smyčce, nejsou tu stopy ani po klavíru, ani po perkusích, snad jen v osmé skladbě je slyšet výrazněji trubka. Někdy si smyčcové nástroje unisono pochlebují, pak jim ale Jonny povolí uzdu a vzniká například provokativní disharmonické laškování. Najednou nejde celá skupina stejným krokem, ale některý nástroj se může chvilkami loudat nebo pobíhat kolem.

Greenwood si zkrátka hraje s vrstvami, opakováním nebo audioefektem opilého zraku – některé části skladeb působí jako zdvojený nebo jemně rozmazaný obraz po několika deci saké. Zvuk smyčců je občas proměnlivý, zvláštně stéká po časové ose a schovává se do tmy minulosti v řádech sekund. Celkový efekt těchto postupů vrávorá na pomezí dramatičnosti a křehké vnitřní zmatenosti. Hudba se na vás snáší pomalu a nevinně jako sníh, dokáže ovšem stejně tak i zastudit na obnažené kůži.

Film autorka neviděla, takže zatím těžko posoudí, jak hudba kooperuje s vizuálem a dialogy. Sama však působí velmi suverénně na hraně mezi nenápadnou kulisou, která jen čistě funkčně dokresluje jednotlivé scény, a příliš výrazným soundtrackem, jež bude film přebíjet. Jonny si byl podle všeho při skládání tracklistu jistý nejen jedenácti autorskými skladbami, ale i výběrem tří písní od německé krautrockové kapely CAN (například slavná Mary, Mary, So Contrary), které svou táhlou zadumaností doplňují jinak převážně na smyčcích postavené album.

Některé hudební motivy (například hned z úvodní Want to Organize Myself a Little More) se v průběhu soundtracku objeví víckrát, pokaždé ovšem v jiném kontextu nebo v lehce jiném rozpoložení, aby se příběh necyklil, pouze nenápadně připomínal. Jiné skladby mají názvy podle jmen jednotlivých postav a konkrétních situací v příběhu, ke kterým se vážou (Reiko, Naoko umřela). Pro úplně hodnocení je sice třeba slyšet hudbu spolu s filmem, pokud ale znáte příběh z knihy, je skoro jisté, že se Greenwood neminul. A mimoto funguje hudba silně i samostatně.

PS: Skladba, která se na soundtracku samotném neobjevila, ovšem ve filmu jako takovém zazní. Která to asi je?

(vyšlo v DR)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s