KLF manuál

rozebrala jsem ho na součástky, jako oni rozebrali popové hitovky.

V roce 1988 vydala dvojice umělců a hudebníků Jimmy Cauty a Bill Drummond útlou knížku, která slibovala vystřelit jakoukoliv nuznou existenci na podpoře na vrchol britské hitparády. Letos byla přeložena do češtiny.

Kniha se stala kultem a k ruce si ji vzalo mnoho hudebníků amatérů i profesionálů. Zajímavé je, že čeština je třetí jazyk, do kterého je za celou dobu své slavné existence díky Jiřímu Březinovi a Jakubu Janďourkovi přeložená. Kromě anglického originálu, který v celé své kráse zní The Manual (how to have a number one the easy way), vyšla publikace dodnes pouze v němčině jako audiokniha, kterou namluvil bubeník skupiny Die Ärtze Béla B. I přesto, že od jejího vzniku uplynulo už více než dvacet let a pochody a statusy jednotlivých subjektů hudebního průmyslu prošly nevratnými změnami, manuál se dotýká i pravidel stále aktuálních.

KLF se dali dohromady na konci osmdesátých let poté, co každý již předtím experimentoval s hudebními styly a hudebníky – Bill Drummond dokonce vlastnil label ZOO, na kterém vydával a produkoval i kapely jako Echo & The Bunnymen. S Jimmym se setkali v roce 1987, kdy Drummond poprosil Cautyho, aby mu pomohl s produkcí jeho hiphopové desky. Za týden už spolu samplovali o sto šest, nejen jako KLF, ale zpočátku jako The Justified Ancients of Mu Mu nebo The Jams.

Samplování a prakticky vykrádání jiných nahrávek a jejich následné slepování se stalo jejich hlavní hudební náplní, a fakticky se tak velkým dílem účastnili na uznání samplingu jako samostatného uměleckého projevu. Kromě toho také pomohli nahoru stylům house a zejména na počátku devadesátých let, kdy slavil boom ambient, stylu chill out svým stejnojmenným albem. Také jsou známí svou trilogií stadium house, kde propojili Zlatá pravidla hitparádového popu (o nich níže), house a zvuky aplausu – skladby fungovaly celosvětově a KLF byli v roce 1991 kapelou, která toho roku prodala nejvíce singlů na světě. Jejich prvním velkým hitem ovšem byla nahrávka Doctorin´ the Tardis z roku 1988, kterou vydali jako The Timelords. Tato skladba mixuje dohromady samply z několika cizích: hlavním motivem je znělka seriálu Doctor Who, za kterou stojí Ron Grainer a Delia Derbyshire v rámci BBC Radiophonic Workshop.

Sama o sobě je chytlavá jako dlouhotrvající barva na vlasy, takže oběma potměšilým muzikantům muselo být jasné, že s touto písní se do rádií propracují. Další sampl je krátký, melodický pokřik z Rock and Roll (Part Two) od Garryho Glittera, který si svým „Hey!“ podmaňuje masy. Do skládačky Doctorin´ the Tardis ještě chybí zmínit sirény z Blockbuster! od Sweet a opakovačky s publikem Stevieho Walshe. Skladba měla skutečně úspěch, až nečekaný – dostala se na první místo britské hitparády. KLF, napůl překvapení, napůl potěšení, si promnuli prsty a rozhodli se o této zkušenosti napsat knihu pro širokou veřejnost, která by se jinak do kuchyně komerčnímu hudebnímu průmyslu nepodívala.

KLF do ní vložili své poznatky z této velkolepé zkušenosti a zároveň poodkryli roušku hyenistických a vědeckých praktik tajemného kolosu zvaného nahrávací průmysl. Kniha skutečně může sloužit jako manuál a mnoho kapel se podle vlastních slov Billa Drummonda knihou inspirovalo a otevřeně se k tomu přiznávají, například Klaxons, The Pipettes či Chumbawamba. Některé ji dokonce následovaly slovo od slova, jako rakouský disko projekt Edelweiss, který se se skladbou Bring Me Edelweiss dostal v roce 1989 na pátou příčku britské hitparády, a v rakouské kraloval dokonce na prvním. Spíše než návodem je ale kniha trefnou satirou (nejen) tehdejšího fungování nahrávacích společností a výroby hitových skladeb s využitím schopností a peněz někoho jiného. Od prvního do posledního slova se jí táhne jemný závan ironie této dvojici vlastní.

Manuál by se dal rozdělit na několik částí. Začátek nejdřív načrtne cíl, kterého lze dodržováním manuálu dosáhnout – alfou a omegou je zdolání prvního místa v hitparádě, tedy vytvoření hitu Číslo jedna. A to je… vše. Píše se v něm jasně: „Kromě dosažení Čísla jedna vám nenabízíme nic jiného. Žádné nekonečné bohatství. Sláva vybledne, sex bude stále problém. Co bylo kdysi na pár dnů vaše, se stane veřejným statkem.“ Dále určuje ideální podmínky pro start na této komplikované trati – nejlepší je být například bez peněz, rodiny, majetku či hudebního nástroje. Naopak dále zmiňují vlastnosti, které se můžou hodit. Také je důležité vzdát se svých ideálů a nezabřednout příliš do nějaké nezávislé scény či neprosazovat moc nějaký vyšší cíl, kromě cíle vyhrát hitparádu.

Návod pokračuje popisem všeho, co souvisí s nahráním skladby – tedy výběr nahrávacího studia, přibližné profily jeho zaměstnanců a rady, kdy komu uvařit čaj, a vysvětlivky k nahrávacím zařízením. Zde je jeden z prvních zádrhelů, kvůli kterým už dnes není možné v případě zoufalého zkratu jedince, který by se opravdu odhodlal k tomuto pošetilému kroku, následovat manuál slovo od slova.

Na konci osmdesátých let se totiž stále využívalo analogového systému, samozřejmě, čím více měl daný magnetofon stop, tím byl výsledek lepší. Dnes by se vlastně ale i celá pasáž s nahrávacími studii, nejen s tímto zásadním rozdílem analog versus digitál, mohla vytrhnout, zmačkat a hodit do kontejneru na tříděný odpad. V tom nejhorším případě má dnes totiž každý možnost někde (byť třeba nelegálně, tudíž zadarmo) získat hudební program a vypůjčit si od kamarádů na několik dní další minimum potřebné techniky, a tím si vytvořit nahrávací studio přímo ve svém pokoji, jak to dnes dělá i mnoho profesionálních producentů.

Podle KLF totiž první singl nemusí mít dokonale profesionální zvuk, to naopak odrazuje, a je proto žádoucí si stoprocentní kvalitu šetřit až na EP (pokud nějaké bude). Na druhou stranu jeden ze základních kamenů, na kterých Drummond s Cautym staví úspěch tohoto manuálu, je maximální využívání schopností ostatních lidí, čili producent a pokud možno i jeho (oblíbené) studio jsou stále žádoucí. Stejně tak oba radí, jak jít na zaměstnance banky s prázdnými kapsami, aby nakonec čtenáři zapůjčili částku potřebnou na veškeré výdaje spojené s nahráním, výrobou, distribucí singlu a samozřejmě také propagací.

Po zkomponování a nahrání hitové skladby dále autoři popisují možný vývoj, od rad s vydavatelem a distributorem přes točení videoklipu a odpovědí na otázky v televizní šou. Předpovídají, jak se skladba bude od natočení do finálního mixu proměňovat. Osvětlují rozdělení skladeb na Radio One a strategii hitů v Top of the Pops – tedy dva základní zdroje, které by měl dotyčný, pokud žije v Británii, brát jako Písmo svaté, pokud se chce dostat na vrchol.

Nejaktuálnější částí celé knihy je ovšem návod, jak skladbu zkomponovat a čeho se držet – tedy především Zlatých pravidel. Ta základní jsou ve zkratce tato: Skladba musí mít dobrý taneční groove (neboli sexuální element skladby), nesmí trvat déle než maximálně tři a půl minuty, jsou potřeba nějaká jednoduchá nelogická slova a hlavně musí mít přesnou strukturu ze slok, refrénů a tak dále popsanou v knize. Podle KLF jsou všechny hity Číslo jedna složeny z jiných hitových songů, a „pídit se po originalitě nemá smysl“.

Důležité je ovšem také charisma, které prostupuje celým songem, a tím odlišuje skutečný vydatný hit od druhořadé neslané nemastné polévky. Následují podrobné výpisky k jednotlivým součástkám skladby spolu s příklady a tipy, čeho se držet, aby případní potenciální hitmakeři nešlápli vedle. Pokud si skutečně pustíte skladby, které dvojice autorů zmiňuje, najednou snadno rozklíčujete Zlatá pravidla, která interpreti na své výtvory aplikovali. A pozor, to samé platí i v případě, že si projedete hity z žebříčků za letošní rok. Složit hit Číslo jedna se pak zdá jako hračka.

Cesta na vrchol je ale podle knihy příliš hladká, autoři stále tvrdí, že lidé kolem, které budete muset dočasně mírně zneužívat (kupříkladu účetní nebo právník) vám bez okolků rádi pomohou, protože je těší podílet se na úspěchu někoho jiného. Což je možná pohádková zkušenost Drummonda a Cautyho, zavání to ovšem nutnou potřebou koňské dávky štěstí narazit na ty správné lidi. Navíc, některé pasáže dopodrobna popisují, co přesně máte udělat, jiné v podstatě počítají s tím, že si nějak poradíte.

Nejčastěji ale potenciální hvězdy kniha nasměruje a předestře jim podmínky, výsledek pak vždy závisí na jedinci samotném. I přesto, že je stoprocentní následování manuálu, jak je zmíněno výše, dnes už nemožné, stále se z něj vycházet dá.

I když se současnou hitparádou stává last.fm, nezávislé labely profitují a majory postupně hynou jako staré profesorské kapacity, jejichž žáci jim přerostli přes hlavu, přestože lidé nejsou ochotni za hudbu platit ani korunu, když je možné drobnou nelegální oklikou hltat virtuální data zadarmo v mrzké kvalitě, jsou televize a rádio ještě stále živoucími médii a jejich hitparády a žebříčky, pečlivě sestavované „těmi druhými“ za natěsno zavřenými dveřmi, stále propírané. Navíc ty skladby, které v hitparádách nejvíce bodují, jsou skoro jako přes šablonu všechny podle Zlatých pravidel. A koneckonců, i současné kapely se hrdě hlásí ke KLF a tomuto přes dvacet let starému manuálu.

Bill Drummond a Jimmy Cauty: KLF Manuál (jak se dostat na vrchol hitparády).
Překlad Jiří Březina, vydali Jiří Břežina a Jakub Janďourek, 2010.

(vyšlo v DR)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s