Chillwave

Memoryhouse

Od loňského léta se na indie popové scéně vyrojilo mnoho kapel, které se zvukem navzájem podobají, přestože o sobě často ani neví. A protože škatulkování pořád ještě pár bloggerů a žurnalistů baví, začaly se vymýšlet názvy. Nejvíce se uchytil termín chillwave.

Další termíny jako twee nebo hypnagogic pop již neměly takový úspěch, s chillwave přišel blog Hipster Runoff a přesně podle očekávání se rozšířil nejen mezi hipstery, ale postupně i do tabulek na last.fm a skupin na Facebooku. A lidé klikají jako diví na tlačítka Líbí se u polaroidových fotografií z pláže a barevných snímků v protisvětle a zároveň si doporučují další a další projekty, které se tohoto stylu chytly a chtějí být taky „jedni z nich“.

Co to podle všech tedy chillwave má být? Chillwave hudba se pojí s popem osmdesátých let, plážovou atmosférou a snovým závojem díky značnému používání reverbů. Zvuk bývá zastřený, opředený zkreslujícími efekty, které ho rozmývají do podoby třicetkrát přehraných kazet v zaprášeném magnetofonu.

Jednotlivé projekty, označované jako chillwave, sice většinou pojí tyto aspekty, vznikly ovšem zejména zpočátku nezávisle na sobě a pocházejí z různých koutů Spojených států – například Chaz Bundick neboli Toro Y Moi je z Jižní Karolíny, Ernest Greene aka Washed Out z Georgie, Neon Indian z New Yorku a Dayve Hawk neboli Memory Tapes z New Jersey. A z toho, že jsou „hillwave scéna“, si sami dělají legraci. „Tuhle jsme byli v noci venku s klukama z Neon Indian a vtipkovali jsme o tom, jak jsme vytvořili scénu, která v podstatě nikdy neexistovala,“ říká Josh Kolenik z projektu Small Black.

Protože jsou to mladíci odrostlí v osmdesátých a devadesátých letech, pojí je ještě další jmenovatele, a to zejména nostalgie po dětství kazetového věku. „Nostalgie je velká součást americké kultury, zejména v mojí generaci. Zajímám se o vyjádření myšlenek skrze popovou hudbu a rozechvívání lidských smyslů,“ říká Matt Mondanile alias Ducktails. To, že zde hrají roli vzpomínky, je vlastně vidět už jen z názvů některých interpretů: Memoryhouse, Memory Tapes, Memory Cassette…

Některým je ovšem tento zvuk proti srsti a považují ho za z nouze ctnost či spíše krátkodobý trend, který už je teď na ústupu. Ariel Pink, pověstný zejména pro svůj až nereálně vzdálený a zastřený zvuk, na svém novém albu Before Today vyčistil techniku, oprášil mikrofony a přesunul se z ložnice do studia. S kvalitním studiovým zvukem a menším počtem ozvěn na svém nadcházejícím albu počítá i Toro Y Moi, který se proslavil efektem sněhové koule.

Léta se snažil prosadit se svou kapelou The Heist and the Accomplice, když ovšem loni rozeslal několik svých mp3 skladeb mezi hudební blogy, začaly zanedlouho přicházet nabídky na koncerty, a dokonce i turné. „Je to bláznivé, připadá mi to nereálné, jako byste se snažili podvést hudební průmysl, protože jste pro to nemuseli vůbec nic udělat. Byl jsem zkrátka myslí ve škole, připadlo mi, že úspěch v hudbě mi nehrozí. A pak se přihodil a já jsem připraven za ním jít,“ říká.

Živé koncerty berou takzvaní chillwave interpreti s odstupem, většina z nich nikdy dříve živě nehrála a ani to neměla v plánu. Washed Out koncertuje kvůli možnosti cestování, Dayve Hawk zase proto, aby ho už lidi pořád neotravovali otázkami, proč nehraje živě. Nicméně se jim daří – několik projektů kromě Ameriky projelo i Evropu a Memory Tapes se chystá do Austrálie.

Další věc, která je chillwave hudebníkům vytýkána, je vykrádání melodií, postupů či snad atmosféry osmdesátých let a že to dělají hůř. Za prvé, je zajímavé to tvrdit v době, kdy si spousta umělců v rozličných hudebních žánrech staví na vykrádání kariéru, a prakticky všechno vychází z něčeho, co už tu bylo.

Za druhé, o to přesně těmto hudebníkům jde: o lovení dětství v osmdesátých letech, které se už nevrátí, ale dá se znovu alespoň na moment vyvolat skrze hudební ozvěny minulosti. Tento pocit souvisí s fenoménem hauntologie, týkajícím se úniků do dětství skrze určité hudební postupy – používání kousků známé a oblíbené hudby nebo jejího schématu z minulosti a rozostřených efektů. Hudbu slyšíme, připadá nám povědomá, jako vzpomínka na pocit, jaké to je být dítětem.

Proto také takzvaní chillwave interpreti tolik milují médium kazet: „Kazety rozhodně pomáhají zvýšit nostalgický pocit v naší hudbě,“ říká Jason Baxter z U. S. F. „Pásky jsou nejlepší. Jsou fyzické, miluju je,“ dodává Ducktails. Greeneovi se zase líbí, že každá jednotlivá kazeta má jemně odlišný zvuk, proto je poslech každé z nich unikátním zážitkem.

Sami hudebníci o sobě navíc nemluví jako o něčem výjimečném, novém nebo originálním. Dokonce i jejich hudební cíle jsou jiné. Například Toro Y Moi chtěl znít jako My Bloody Valentine hip-hop. Těžko říct, jak je možné, že se ve stejnou dobu na různých místech objevila podobně znějící hudba a také těžko říct, proč se těší takové oblibě. Možná je to tím, že v přetechnizované studené době se jedinec obrací z urbánního prostředí sám k sobě a svému dítěti uvnitř. Možná za tím stojí nějaké jiné klišé. Ať už to s ním dopadne jakkoliv, ten melancholický závan mořského vzduchu je příjemný.

(vyšlo v DR)

Advertisements

2 thoughts on “Chillwave

  1. wow. Já myslel, že chillwave sou všechny ty Wavves, Real Estete a tak. Zase jsem o kus chytřejší. Tak díkes :P

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s