zavádějící pojem EMO

Ohlídla jsem se o pět let zpátky, to byly časy. Kdybyste měly připomínku, tak ji napište, tohle téma je dost ošemetný.

Ian MacKaye

Toto slovo se v posledních pár letech dostalo z hudebních magazínů na stránky časopisů pro mládež a následně i do denního tisku, kdy se tento fenomén řeší z pohledu rodičů. Kde jsou ale skutečné kořeny tohoto pojmu a existoval kdy vůbec reálně?

Slovo „emo“ díky rozšíření tohoto fenoménu mezi mládež kladoucí důraz na image nejčastěji evokuje čtrnáctiletého chlapce či dívku s černou patkou, pruhovaným trikem a žiletkou v ruce. Originální hudební emo nebo emocore scéna, pokud se dá takto definovat, ovšem podle vnějších pozorovatelů a posluchačů spíše než vzhled zdůrazňovala vnitřní prožívání jedince navenek, čímž se má odlišovat od hardcore punk scény, ze které vyšla. Ta se totiž zabývala víc politickými tématy, DIY přístupem, alternativami životního stylu méně závislém na zaběhnutém systému a respektem k přírodě.

Vznik emocore nechtěně podpořila zejména jedna z klíčových postav HC scény, Ian MacKaye, který tehdy ve Washingtonu hrál v kapele Minor Threat. Inspirován kalifornskou hardcore scénou, do Minor Threat navíc vnášel své životní postoje, zejména život straight edge – tedy distanc od požívání veškerých drog a nevázaného sexu, často spojený s veganstvím a ekologií. Protože tamější scéna začala být příliš zahleděná sama do sebe, obrátil pozornost v textech dovnitř nitra jedince.

Po tříleté existenci Minor Threat tedy založil spolu se třemi členy z The Faith kapelu Embrace, která již podle názvu nesoucího silný cit směřovala k emocore a dodnes je považována spolu s Rites of Spring nebo Beefeater za jednu z prvních. Přesto sám Ian MacKaye již za časů Embrace pohoršeně tvrdil, že nic jako emocore neexistuje. „Je to ksakru ta nejstupidnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Jako kdyby hardcore nebyl emocionální, nebo co…“ I členové Rites of Spring se vůči tomuto pojmenování vymezovali.

Hudební kritici, ale i sami fanoušci ovšem tenkrát ještě zuřivě škatulkovali a protože každý rád slyší, že v tom není sám a je nešťastný ještě někdo další, pojem emo nebo emocore, který se začal používat v roce 1985, si podmaňoval davy a samy kapely nakonec rezignovaly, a tak ho některé začaly používat také. Vznikaly texty o vztazích, čím dál více se křičelo, vřískalo a štkalo do mikrofonů. Z Washingtonu pomalu emo expandovalo nejdříve do celé Střední Ameriky, později do Evropy. Na stránkách časopisů se poprvé v tištěné podobě slovo „emo“ objevilo v roce 1993, tedy ve druhé vlně.

Poté, co kolem roku 1987 zanikla většina raných „emocore“ kapel a MayKaye založil experimentálnější a stylově košatější kapelu Fugazi, následoval krátký útlum. Po roce 1990 ovšem začal termín emo opět vzkvétat, ovšem v novém – blíže mainstreamu. Může za to i nenadálá popularita Nirvany, která ukázala, že na subkulturách se dá slušně vydělat.

Kapely si stále udržovaly intimní vztah skupina – publikum, obrátily se ale směrem k melodičtějším skladbám a punk rocku. Zejména Sunny Day Real Estate a Jawbreaker čelily posměchu díky textům, které kolikrát jako by vypadly z deníku a odkrývání depresivních a sentimentálních nálad, což se obecně moc nenosí. Jak ale čas postupoval směrem k polovině devadesátých let, přibližovaly se hudebně více punk rocku – přestože se stále distancovaly od jeho politického zaměření.

V polovině devadesátých let se začal vymaňovat z těžkého undergroundu i punk rock a jednoduché melodické skladby od Greenday nebo The Offspring si na svých walkmanech protáčelo stále více mládeže. Emo si stále drželo Do It Yourself přístup a truchlivý podtón, bralo si ovšem energii z punk rocku a skladby se stávaly světlejší a světlejší.

V popředí éry se vyjímaly kapely The Promise Ring, kteří po prvních dvou albech sklouzli k indie popu, Texas Is the Reason, kteří míchali hardcore s pomalejším emocorem a do skladeb znovu vnesli ironii nebo The Get Up Kids, kteří sami sebe považovali za punkáče a všichni ostatní za typickou emo kapelu.

V roce 1996 vydala kapela Weezer album Pinkertone, které se stalo podle veřejnosti jedním z nejzásadnějších emo alb dekády. Možná proto, že všechny skladby napsal zpěvák Rivers Cuomo po bolestivé operaci nohy, možná proto, jakou přímostí vynikalo a jak bylo oproti předchozí tvorbě temnější a syrovější. Díky tomuto albu, které se stalo slavné bez ohledu na jeho mizernou prodejnost, se emo stalo pojmem vyhledávaným. Kapelám jako Jimmy Eat Word ovšem ještě několik let trvalo, než se ocitly na MTV.

K tomu jim pomohly kompilace The Emo Diaries, které se začaly vydávat v roce 1997. Na prahu nového milénia kapely vystoupily z nezávislosti a poté, co se nezávislý label Drive-Thru spojil s majorem MCA a další nezávislý label Vagrant Records se na turné svých domovských kapel nechal podporovat Coca – Colou a Microsoftem, už byla mainstreamová budoucnost čím dál zřetelnější.

Jak to ale bývá, i kvalita se pod tímto vlivem může rozmělňovat a ústupky tlumí talent a vlastní vyjádření. V tomto případě to mělo za následek čím dál větší příklon k pop rocku a jednoduchému punk rocku, a novější skladby Jimmy Eat World nebo Greenday patří na americkou střední ve filmech.

Ze spousty skupin se stal produkt a major labely začaly budovat image, která dřív nebyla tak důležitá, a většina kapel i fanoušků si vystačila s užšími kalhotami, plátěnými botami a trikem. Živený kapelami jako My Chemical Romance nebo Bullet For My Valentine je dnes pojem emo spojován s obrazem zhrzeného osamělého mladíka, kterému z rozmazaných namalovaných očí kanou slzy na inkoustové zápisky v deníčku, nosí specifické oblečení a účes (patka, pruhované svršky, nalakované nehty a podobně) a často je do svého trápení zanořen tak hluboko, že stejně jako trpící mladý Werther vnímá jako východisko sebevraždu, nebo spíše sebepoškozování.

Cílovou skupinou se tedy stala nejistá a zmatená mládež, která je většinou velmi dobře zaopatřená a pochází ze střední a vyšší vrstvy; je ale zmítaná změnami hormonů a depresemi, a takováto stylizace a pocit sounáležitosti a porozumění jsou pro ni tedy snadným útočištěm.

Co se týče nezávislé emocore scény současnosti, tak starým osmdesátkovým a devadesátkovým emocorem se stále inspiruje množství nezávislých kapel, kterým pojem DIY není cizí a spíše než ve sportovních halách se cítí lépe v malých alternativních klubech. Navíc s vývojem stylu screamo, které stále udržuje nejen díky řevu a našlapaným kytarám expresivní náboj dřívějška, modifikuje se již od devadesátých let a promítá do jiných stylů jako post-rock, se nezávislá HC/ punk/ emocore/ screamo scéna utužila, je poměrně široká a vzniká spousta kvalitních a pozoruhodných kapel. Jmenuji za všechny například Engine Down, A Day In Black And White, Yage, Daitro, Amanda Woodward a další.

/vyšlo v DR/

Reklamy

2 thoughts on “zavádějící pojem EMO

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s