Integrace noisu do popu

Až v posledních pár letech se konečně daří noisu hrdě vyvstat z undergroundu a avantgardy a být pevnou součástí populární hudby. Nejeden známý projekt dnes rád hluk a šum zapracovává do své tvorby jako jednu ze stěžejních částí hudební produkce.

Když pomineme první, nepříliš významné pokusy již ze začátku 19. století, zájem o hluk výrazněji projevili italští futuristé v čele s Filippem Tomasem Marinettim. Byl to ale malíř Luigi Rusollo, kdo v roce 1913 vydal otevřený dopis nazvaný Umění hluku, ve kterém tvrdí, že „za dob antiky bylo ticho, v 19. století ale již byly stroje, čímž se zrodil Hluk“. Futuristé později začali sami vyrábět nástroje, které chrčely, skřípaly a vrzaly, či rovnou bez okolků používali například sirény.

Zájem o zvukové, potažmo hlukové možnosti později rozvíjeli nejen představitelé elektroakustické hudby, kteří se zajímali například o barvy tónů a nahrávky zvuků z okolí na magnetickou pásku, ale i avantgarda a hnutí Fluxus včetně Milana Knížáka v čele s Johnem Cagem. Ten přidal aspekty jako aleatorická hudba čili dílo náhody a zejména důležitý prvek, související se zvuky obecně – ticho, respektive jeho absenci. Slavná skladba 4:33 vznikla tím, že se nechal zavřít ve zvukotěsné místnosti, přesto ale stále slyšel pracovat své tělo, svůj tep a dech. Čímž se nabízela definiční otázka hluku – je to protiklad ticha, nebo hudby? V současnosti se dá konečně odpovědět, že hluk JE hudba, je její součástí.

Přestože zvuky a hluky tu byly dříve, než hudba vytvářená lidmi, podle Paula Hegartyho se na ně začala obracet pozornost až za procesu urbanizace – zaprvé pochopitelně přibylo lidí, strojů a industriálních měst; zadruhé s tím souvisí rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými vrstvami, čímž vznikla pouliční hudba a performance. Hluk nás tedy spolu s procesem mechanizace a industrializace začal provázet mnohem výrazněji, i když pro většinu lidí jako nutné zlo, kterého si netřeba všímat.

Později ale zejména se vznikem industriální hudby, která pracovala s hlukem často experimentálními technikami v sedmdesátých letech, syrového japonského noisu v osmdesátých letech a noise rocku, se na něj zase upřela pozornost a později začal pronikat do extrémní tvorby umělců jako Sonic Youth, Johna Lennon anebo post-industrial a post-rockových kapel, které pomohly noise akceptovat jako umělecký, respektive hudební žánr.

Dnešní kapely ho využívají často zcela přirozeně, jejich hudba se poslouchá masově a spojuje známá schémata a prvky populární hudby s hlukem jako dalším nástrojem. Tato bezděčná symbióza možná souvisí se současným, otrlým stavem zejména západní společnosti, pokud bychom na hluk nahlíželi ze sociologického hlediska jako Jacques Attali. Podle něj je hluk předchůdce společenské změny a podvědomě testuje a schvaluje nové sociální a politické reálie.

Ať je to jakkoliv, faktem je, že jako se vším dříve nechtěným, odsuzovaným a primárně nepatřičným, si konečně i noise našel jako prostředek vyjádření místo na disku či v poličce mnoha posluchačů i kritiků, a to ve světě, i u nás – například trojice Aleš Stuchlý, Karel Veselý a Pavel Klusák zmínili pronikání noisu do popu ve své přednášce Hudba 2009, i když stále existují výjimky (viz Leo Pavlát pro Český rozhlas 19. 4. 2010).

Zářným případem je například pět let fungující kapela HEALTH, která se rozhodla léčit barevným hlukem mělkou hudbou zaneřáděné uši. Českému publiku poměrně známí (hráli tu již třikrát) mladíci – bubeník BJ, který do bicích tluče jako bájný severský bůh Tór, zpěvák Jake, který je se svým jemným hlasem roztomilost sama, John, který křičí skrz mikrofon i kytaru, a Jupiter, předvádějící kytarové atmosférické bouře. Spíš než k retro trendům tíhnou k progresi, aneb jak řekl John: „Za posledních pár let ale vzniká množství skvělé, nové hudby a nejlepší je, že starší a konzervativnější lidé ji odsuzují, což je znamení, že s lidmi skutečně něco dělá.“

HEALTH se brilantně daří propojovat taneční hudbu, temný koncept reflektující současnost a brutální, expresivní hlukové pasáže v jeden působivý a podmanivý celek. Oproti zpátečnickým postupům, využívajícím i několik desítek let staré prvky, jako to dělá mnoho jiných dnešních (a neméně úspěšných) kapel, se jim daří drtit posluchače živoucí silou hluků a chytlavých melodií, kterou prezentovali nejen na albech HEALTH a GET COLOR či splitem s kamarády Cystal Castles, ale i na stále přibývajících koncertech.

Kalifornská dvojice Randy Randall a Dean Allen Spunt neboli No Age se také daří rozmývat pronikavý hluk do indie a noise rockových skladeb s občas až kakofonickými kytarovými pasážemi, polofalešným zpěvem a rovným rytmem bicích. V jejich produkci se prolíná i shoegaze, garage či pop, vychází ale z hardcorové kapely, ve které oba působili a ze které si nesou svůj striktní do it yourself a aktivistický přístup. Poté, co se rozhodli, že jim stačí pouze kytara a bicí a o zpěv se můžou podělit napůl, založili v roce 2005 svůj současný projekt a začali hrát na nejrůznějších místech (mezi těmi méně obvyklými jmenujme koncert u řeky jako protest proti stavění akvaduktu či obchod s veganskými potravinami).

Poté, co z labelu FatCat přešli k Sub Pop a vydali na něm druhé album Nouns, čímž se zviditelnili, se okamžitě stali miláčky mnoha dalších respektovaných hudebníků z kapel jako Liars, Deerhunter nebo Radiohead. Také mají na svědomí pozoruhodnou coververzi skladby It´s Oh So Quiet od Björk, nebo spolupráci s největší americkou oděvní firmou American Apparel, která je kromě svého kontroverzního majitele známá pro nadstandardní podmínky vůči pracovníkům a výrobky z přírodních materiálů.

V současné noisem oplývající scéně září svým černým světlem Fuck Buttons. Andrew Hung a Benjamin John Power vznikli roku 2004 a jsou řazeni k nejlepším novým kapelám Británie, jejich druhé album Tarot Sport se podle množství zahraničních i zdejších periodik stalo jedním z desek roku 2009. To jen dokazuje, že i kapela, která vyloženě staví svou hudbu na hlukových erupcích, může být zároveň komerčně úspěšná a oslovovat veliké množství posluchačů.

Pracují s levnými casio klávesami a syntezátory, dětskými hračkami, kytarovými efekty a mikrofony a s tímto náčiním pomocí dronů, hlukových vrstev i zpěvu a řevu rozrážejí hranice vlastních paralelních vesmírů a výbuchů hluků, které překvapivě vlídně omývají posluchačovu mysl. Po albu Street Horrrsing, vydaného v roce 2007 na labelu ATP (vydavatelství večírku All Tomorrow Parties), loni vyšla výše zmiňovaná deska Tarot Sport, která je o poznání tanečnější a přístupnější, stále si ale zachovává hlukovou patinu. Ti, kteří mají zájem je vidět živě, budou mít příležitost 3. května v pražské Meet Factory a 4. května v Brně na Flédě.

(vyšlo v DR)

Advertisements

One thought on “Integrace noisu do popu

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s