Night Clubbing Berlin report

OK, já vím, já vím a přiznávám… Jsem Berlinoholik. A napsala jsem o clubbingu při dalším výletě (thx akka a dalším). Autorské reportážní fotky budou možná časem, ještě nemám dofocený film.

Vchod do Malzfabrik na Champanierama

Těžko spočítat veškeré články, reportáže a nadšené výkřiky do tmy, které byly napsány o berlínském klubovém životě. Nechci omílat stokrát přežvykované oslavné fráze, ale po posledním výletu do „Města andělů“ mi to nedá a přináším vhled do dvou nocí, tří klubů a mnoha hudebních zážitků.

Berlín se podle mých zkušeností nikdy nedá plánovat dlouho předem, pokud tím plánem nemyslím „až tu dostuduji, odstěhuju se tam“ – čili věta, kterou říkám asi jednou týdně a už jsem ji zaslechla z úst nejednoho nadšeného studenta. Když jsem tedy přemýšlela o jarní návštěvě tohoto města, která pro mne vždy znamená slastný únik od (nejen) české zasmušilé reality, napsala mně a dalším několika slečnám kamarádka – tancoholik. Že prý pojedeme autem na víkendový výlet, protože můžeme tančit nonstop a v pátek 5. března bude hrát ve věhlasném klubu Berghain jedna z hvězd londýnského vydavatelství Warp – Flying Lotus. Kladnou odpověď ode mě dostala během vteřiny.

Každý kratší výlet do Berlína je vždy koncentrací nejrůznějších překvapení a zážitků. Tím prvním pro mě tentokrát byla návštěva klubu Berghain, prostoru s prý nejlepším zvukem v Evropě a dekadentní atmosférou. Název je spojením dvou čtvrtí, na jejichž rozhraní se klub nachází – tedy Kreuzberg a Friedrichshain. Původně tepelná elektrárna, Berghain je reinkarnací klubu Ostgut, známého fetišistického podniku pouze pro pány. Pod současným názvem a vedením existuje od roku 2004 a za krátkou dobu se stal vedle Tresoru a E-Werku jedním z nejvyhledávanějších techno klubů ve městě. Také tam před třemi lety proběhlo autorské baletní představení Shut Up and Dance!, jehož soundtrack ohodnotil magazín The Guardian plným počtem hvězdiček.

Berghain

Zvenku jeho stará dominantní budova budí respekt, vevnitř převažuje beton, kov a chladný, minimalistický industriální interiér. Disponuje olbřímím hlavním sálem čili Berghaimem ve výšce 18 metrů nad zemí, kam se vejde půl druhého tisíce návštěvníků, Panorama barem v horním patře a právě uzavřeným prostorem, kde by se ještě na konci letošního roku měly začít pořádat živé koncerty. Dovnitř se dostanete přes prašnou cestu lemovanou železnými ploty a drsnou ochranku, která Vám okamžitě zabaví lahve, fotoaparáty a přísně si Vás změří odshora dolů, aby se ujistila, že nejste jen náhodný hipster, který jde pouze předvést ostatním návštěvníkům svůj nový outfit.

Hudebně se klub orientuje zejména na poctivé techno, dále house (spíše v Panorama baru) a dubstep, což jsme okusily onen páteční večer. Party, která se konala již posedmé, nesla název Leisure System a my došly prozíravě již na jedenáctou, abychom nepřišly o nic z bohatého programu. Po prošacení podobajícímu se letištní kontrole na nás v hlavním sále čekal první DJ na holení Voltek. Osvěžené drinkem jsme vpluly na parket a nechaly se unášet jednolitým setem, ve kterém se plynule vystřídali Raf, rezidentní DJ party Leisure Systém NED a Bibio – britský producent, stejně jako Flying Lotus upsán Warpu. Je nejen vystudovaným odborníkem na sonická umění, ale také multiinstrumentalista, který nástroje propojuje s elektronickou hudbou. Jeho DJ set oplýval jak dubstepem, tak hladkým technem.

Hlavní jméno večera Flying Lotus jsem znala spíše povrchně, o to více jsem byla na jeho výkon zvědavá. Tento nepřímý prapotomek Johna Coltranea, vlastním jménem Steven Ellison z Kalifornie, vydal své první album v roce 2006, od roku 2008 vydává svá EP a album Los Angeles na Warp Records. Kromě autorské hudební tvorby pracuje i jako producent či filmový tvůrce, remixoval například Oddisee či Johna Robinsona. Jeho styl se drží originální chuti experimentovat více, než je v abstraktním hip hopu běžné a tím si získává stále větší množství fanoušků.

Nejvíce ze všeho jsem si užívala zvuk. Při představě, kolik asi musí stát, jsem se k reproduktorům bála jen přiblížit. Určitě tomu napomáhala i samotná akustika klubu, moje vnitřnosti každopádně zažily velice příjemnou nekontaktní masáž a bránice se chvěla blahem pod náporem dunivé basy, ze které mi drkotaly zuby. Již menší radost jsem měla z počtu a chování návštěvníků, mezi kterými bylo dozajista mnoho dalších a méně kulturou chování oplývajících turistů, kteří se neváhali lepit jeden na druhého a někteří z nich si tuto party spletli s hardcoreovým koncertem. V panice jsem se stáhla do pozadí, abych se mohla více soustředit na hudbu samotnou.

Leisure System no.7 plakát

Ale ta hudba mě bohužel celkem nudila. Bude to nejspíš tím, že na jeho ne tak lehce stravitelný styl jsem v náladě bezhlavé party nebyla naladěná a také proto, že naživo hrál trochu jinak, než jsem čekala z poslechnutých počinů. Méně jazzu a hip hopu, více wonky, dubstepových bas a abstrakce. Jakkoliv jsem se ale nedostala do jeho stylu, oceňuji kromě odrovnávajícího zvuku čistě a precizně vystavený set. Zřejmě musím do těchto končin taneční hudby ještě dozrát (což bych samozřejmě nejradši řešila pravidelnou návštěvou klubů jako je Berghain). Zvedla jsem kotvy vstříc ostré zimě a rozbřesku při následujícím DJovi King Cannibalovi, který s chutí požíral přebytečnou energii pozůstalých tančících těl.

Na sobotním programu byl festival Champagnerama neboli Electro-Woodstock, který se konal v působivém areálu Malzfabrik a měl snad delší line-up, než kolik je kilometrů mezi Berlínem a Prahou. Mimo jiné za tři dny festivalu (od 5. Do 7. Března) živé sety předvedli DJs Mark Henning a Švýcar Kadebostan z labelu Freude am tanzen, elektropopová kapela Golden Pony či berlínská DJ parta Turmspringer. Hlavní budovou byla ona rudá cihlová bývalá továrna, kde byla veškerá patra přizpůsobena nejen taneční hudbě (obrovské reproduktory číhající ze všech stran, lasery a světla, pódia pro účinkující i tanečníky), ale i pro kavárnu a umění.

Byla rozdělena na tři části: Fight Club, který byl vyhrazen na techno i živé kapely, hořejší Maschninen Floor, jemuž dominovala taneční hudba a odpočinkovou Säulenhalle, ve které se promítaly filmy a hrála divadelní představení. Venku se dalo postávat u baru (v kabátě a čepici) či se pohupovat v některém z hudebních stanů. Další alternativou byl Kachelhaus, který byl kromě balkánského swingu, o který jsem bohužel přišla, určen koncertům, performancím a nejlépe obojímu dohromady.

Line-up Champagneramy

Po půlhodině strávené v klikaté frontě jsme promrzlé začaly večer ve Fight Clubu, kde ale stále bylo díky jeho podzemní lokaci celkem chladno, přestože DJ sázel s úsměvem sebevědomý detroit techno set a lidem kolem pára od pusy ani v nejmenším nevadila. Strategický přesun o patro výš do Maschinen Floor znamenal odhození svršků a tanec mezi množstvím lidí v nejrůznějších kostýmech, byť možná ne vždy cílených, nicméně vytvářejících kolorit rozmanitého osazenstva tohoto festivalu. Bohužel konkrétní DJs, kteří hráli v sobotu, neznám, stylově jsme ale natrefily na veskrze obdobnou techno produkci (pokud nepočítáme reggae stan).

Co se týče koncertů, zapůsobila na mě zejména dvojice Jeans Team (nejen proto, že je to jediné jméno, které jsem si odtud odnesla). Tito dřevní Berlíňané fungují již od roku 1995 a očividně mají stále dost energie na to, aby rozdusali nabuzené publikum elektropopovými skladbami s jednoduchými melodiemi a heslovitými texty. Na pomezí koncertu a performance byli oba členové na střídačku v popředí, jeden z výzorem salónního intelektuála a druhý v maskáčové vestičce a minisukni. Očividně jsou v jejich rodném městě známou firmou, texty s nimi pokřikoval nejeden roztoužený fanoušek.

Další kapela byla obohacená mimo jiné o koní hlavu, masku pandy a dvě spoře (čím dál tím méně) oděné tanečnice na pódiu, několik performerů ve stříbrných kombinézách a akrobatky, které se v nepravidelných intervalech spouštěly na stuhách ze stropu. Image a originální show ovšem překřikovala celkem zábavnou, leč vcelku průměrnou indie rockovou hudbu, do které čtyřčlenná kapela ve složení kytara, bicí, dva vokály a klávesy vkládala více energie, než bylo nutné. I tak jsem ale skákala jako hopík, celková atmosféra sálu plného sympatických, veselých lidí byla opojná.

Salon zur Wilden Renate

Pro afterparty jsme si vybraly klub Salon zur Wilden Renate neboli Salón u divoké Renaty. Bohužel většina místností, včetně tmavočerveného gaučového pokoje, byla zavřená (bylo moc brzo – teprve sedm ráno), i tak se ale dalo odpočívat na pohovkách a křeslech s patinou autentičtější než pravěká vykopávka. Stejně tak jsme mohly popíjet lahvovou Plzeň při tanci na skutečně mistrně provedený techno set, kde fanoušci jednotlivé ukázkové nájezdy a přechody oceňovali pohvizdováním a blaženými úsměvy (řekněme, že z euforie díky tanci). Dopoledne už ale bylo třeba za doprovodu plného slunce dojet na byt, nasnídat se a spát, ostatní slečny musely nabrat sílu na zpáteční cestu.

Já jsem nechala své nohy i uši po další dva dny odpočívat a do konce pobytu dala přednost jídlu a pití v starožitných kavárnách, tureckých fastfoodech a narozeninových barech. Pro člověka nenavyklého na tak silnou dávku taneční hudby a pohybu dva dny tohoto druhu party bohatě stačí, přesto všem příznivcům techna, housu a taneční elektroniky vůbec doporučuji nějakou berlínskou party zažít. Tedy pokud tak už neučinili. Ostatní si mohou projít památky, galerie, koncertní sály, parky, muzea, uličky, obchody, skvoty…

Reklamy

One thought on “Night Clubbing Berlin report

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s