6 nejlepších alb za rok 2009. Z těch přístupnějších.

Dostala jsem v redakci za úkol vybrat šest nejlepších hudebních počinů za letošní rok. To není zase tak moc na to, abych vyjmenovala vše, co mi letos přišlo lepší než nadprůměrné, ale co se týče slova „nejlepší“, moje síto je husté jako kníry letošních hipsterů, a tak přináším subjektivní žebříček těch přístupnějších hudebních alb za rok 2009. Jsou sice spravedlivě seřazena podle abecedy, ale i tak je jasné, kdo je vítěz.

1. Animal Collective – Merriweather Post Pavilion / Fall Be Kind

Přestože dlouhohrající deska Merriweather Post Pavilion vyšla již v lednu a EP Fall Be Kind až v prosinci, považuji je za kompaktní dílo, které bude, doufejme, stále růst a sílit. Ne nadarmo je M. P. P. mnoha médii (Pitchfork, The Clash, Spin Magazine a HMV.co.uk) řazeno na první místo letošního roku. Tato v současnosti trojice existuje pouze sedm let, ale stihla už vydat mnoho materiálu a každým svým kouskem se její styl tříbí do stále dokonalejších tvarů.

Poslední dvě nahrávky jsou tedy zatím vrcholným dílem Animal Collective – hravé aranže, kdy si natahují, co chtějí a kdy chtějí, skladby nabité nápaditými a vrstvenými melodiemi díky vícehlasům, překvapivé refrény, povedené experimenty s písňovou strukturou… Vše se daří kombinovat tak samozřejmě a přitom precizně. Na EP Fall Be Kind Animal Collective působí snad ještě vyzráleji, například ke skladbě On A Highway se nehodí lepší přívlastek než čistě krásná.

2. Black Lips – 200 Million Thousand

U zrodu skupiny stáli frontman Cole Alexander, basák Jared Swilley, kytarista Ben Eberbaugh a bubeník Joe Bradley. První sedmipalec si vydali sami na svém labelu Die Slaughterhaus. Po smrtelné autonehodě Bena Eberbaugha o dva roky později potřebovali bubeníka na turné, a tak zavolali týpkovi, co jim v dobách jejich nezletilosti kupoval pití Ianu Saint Pé, který nechal školy a natrvalo se k nim připojil. Poslední dvě alba vydali na Vice Records, což jim pomohlo nahoru, stejně jako fakt, že jejich koncerty jsou proslulé výtržnostmi – musím se přiznat, že zažít je doslova na vlastní kůži patří k mým zážitkům roku.

Za ležérním zvukem ovšem stojí tvrdá práce, kterou dokazuje to, že kapela v rámci svých bohatých turné už navštívila polovinu zeměkoule. Album 200 Million Thousand pokračuje v jejich čím dál ustálenějším stylu „flower-punku“, kde se míchá garážový zvuk, nihilistický zpěv, country melodie skladeb k táboráku, peprná témata i trocha toho atlantského slunce. Tahle deska nakopne bez výjimek kdekoliv a kdykoliv.

3. Deerhunter Rainwater Cassette Exchange

Další „vítězná“ kapela má mnoho společného s výše uvedenými Black Lips. Obě pocházejí z Atlanty, obě měly tragické úmrtí v začátcích skupiny a jedním z prvních členů byl Colin Mee z labelu Die Slaughterhaus Records. Dnes fungují jako čtyřčlenná formace v čele s excentrikem Bradfordem Coxem, který přes svou vizáž amerického roznašeče pizzy naplno využívá svůj výrazný hudební talent, který nedávno rozdělil i do sólového projektu Atlas Sound.

Fungují od roku 2001, a od 2005, kdy vydali debut Turn It Up Faggot, vydávají aktivně zejména EPs. Po dvojalbu Microcastle / Weird Era Cont., vydaného na jejich již domácím labelu Kranky, letos nezklamali a fanoušky poctili kratší nahrávkou, která má formou i náladou široké rozpětí. Každá skladba je samostatná, občas se více blíží jimi určenému stylu „ambient punk“, jindy převládají prvky shoegaze nebo indie rocku, všechny spojuje Coxův citlivý zpěv a mlhový závoj dreampopu. Doporučuji slyšet verzi skladeb živě – já jsem se vznášela vysoko nad publikem.

4. DVA – Kollekt8

Nebylo podmínkou, aby se zde objevila i česká kapela, DVA si to ovšem podle mě zaslouží. MIDI LIDI měli už taky na mále, ale jejich deska, přestože je ještě lepší než debut Čekání na robota, mi svojí náladou zatím nesedla tak přesně jako tato sbírka. Vyšla na jejich labelu HomeTable a objevují se na ní soundtracky k divadelním představením divadla DNO, Husy na provázku, Dejvického divadla, k němým filmům Georgese Meliése, k počítačové hře NaDraka, animovanému filmu Zahrada uzavřená a performanci Luft.

Právě promítání němých filmů s jejich živou hudbou mě na toto album navnadilo, protože jsem si jejich malé křehké skladbičky i po jednom poslechu částečně pamatovala, přestože jsem byla očima přilepená k plátnu. I přesto, že jedna z kvalit této královehradecké dvojice je jejich vymyšlený, balkánem inspirovaný jazyk, je toto instrumentální album (vyjma českého textu ve skladbě Kosmonautem) plné nevtíravých nápadů a krátkých, cyklických melodií, které působí jako ta nejlepší pohádka před spaním.

5. Micachu & The Shapes – Jewellery

Už jsem dříve psala, že Micachu patří mezi objevy letošního roku. Její svěží, neokoukaný styl, za který může částečně producent alba a zvukový alchymik Matthew Herbert, částečně její schopnost napsat originální a přesto chytlavou skladbu a částečně v nezkažené a nezastírané syrovosti nahrávek. Aranže jsou obohacené o vlastnoručně upravené a sestavené nástroje, které si vyměňuje s klávesistkou Raisou Khan a bubeníkem Marcem Pellem, kteří tvoří The Shapes.

Spíš než z mělkého popu vychází z londýnského hudebního podsvětí, a kromě dvou hitových singlů Golden Phone a Turn Me Well, který měl premiéru na prestižním serveru bjork.com, nejsou písně ničím doslazované a spíš než zkrášlovací manýry tuto trojici zajímají zajímavé zvuky a ruchy. Tím pádem mě toto album vždy potěší svým osvěžujícím přístupem, který nevychází posluchači vstříc, ale svérázně se mu předhodí s tím, ať se sám snaží objevit jeho krásu. Zkrátka z garáže do vašeho obýváku.

6. Washed Out Life of Leisure

Toto EP mě naprosto okouzlilo svojí specifickou atmosférou evokující počasí podobně, jako mě loni dostal Popnoname. Přesto se jejich hudba velmi liší. Na rozdíl od Popnoname, který vychází z techna a jeho zvuk je čistý jako pasterované mléko, se Washed Out inspiruje spíše zastřeným lo-fi zvukem starých, stokrát přemazávaných kazet a jeho rozozstřený synthpop plný pomalých rytmů, sférických vokálů vás zabalí jako hebký fleecový župan.

Přestože Ernest Greene z Georgie letos kromě tohoto úplně prvního vydaného počinu pustil do světa i dlouhohrající album na kazetě „High Times“ a singlový sedmipalec, Life Of Leisure je podle mě zatím nejlepší. Připomíná líný západ slunce na pobřeží, přímořský vánek ve vlasech a zaprášené desky synthpopových kapel z osmdesátých let. Jednoduché kombinace několika akordů spolu s melodickou linkou jsou nesmírně jednoduché a přece tak podmanivé, že i přesto, že zvukově podobných projektů se letos vynořilo povícero, řadím „Life Of Leisure“ na špičku.

Vyšlo v Deníku Referendum

Další alba, která se nevešla do šestky, ale otočila jsem je v přehrávači hodněkrát, nebo patří zkrátka k tomu nejlepšímu, co podle mě vyšlo, jsou určitě hip hopoví čarodějové Antipop Consortium s „Fluorescent Black“, francouzská indie kapela Phoenix s „Wolfgang Amadeus Phoenix“, šramotící démonické folky Wooden Veil s eponymním albem a pak taky Crocodiles, HEALTH, Flaming Lips, Peste Noir, Sunn_o))), DAT Politics, singl od The Depreciation Guild – „Dream About Me“…  Jinak z neletošních alb spousta synťákových osmdesátek, klasiky jako Klaus Nomi, Kraftwerk, Eric Satie a spoustu music concréte, computer music a sound artových věcí z 20. – 60. let a současnosti – k velkému soukromému objevu řadím například Fina Erkkiho Kurenniemiho.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s